Dcera Smrti {Dokončeno}

.1.

Všichni o mé matce říkají, že je to ten nejférovější člověk. Tedy, člověk ne, protože člověk ona není. A také na ní nadáváte. Ano, vy všichni. Nadáváte na ní, když vám odnese někoho blízkého, brečíte, když si přijde pro vašeho milovaného. Jenže přemýšleli jste někdy nad tím, že ona si to nevybrala? Že ona nechtěla být ta, která vás rozbrečí a kterou uvidíte vždy jako poslední? To osud jí tohle břemeno vložil na záda. Občas má právo ale selhat i sama Smrt, ne? A díky tomuto selhání jsem vznikla já. Dcera smrti a její nástupkyně.
Moje matka se jednou zamilovala. Bylo to už před několika stoletími. Byl to mladý, krásný chlapec. Obyčejný a přesto jiný. Chodila za ním tajně každou noc a vkrádala se do jeho snů. Až se to stalo, zamiloval se do ní nazpět. Zkrátil svůj život téměř o padesát let, jen aby s ní mohl strávit jeden celý den. Pouze jeden jediný, ne více, ne méně. Z této jedné pravé lásky mezi člověkem a Smrtí, z toho jsem se zrodilá já.
Když jsem se tenkrát narodila, matka se rozhodla, že mi jednou předá svoje břímě a sama odejde na věčnost za mým otcem. Do té doby budu žít mezi obyčejnými lidmi, lidmi jednadvacátého století. Co když toto prokletí nechci přijmout ani já?