Nesnesitelné pokušení

Započetí deníku

Otřesen jsem zde nechal svoje tělo zavěšené na svalech. Na to jsem vzal znovu svou dopolední zábavu a odtáhl jí do druhé, chladné, prázdné místnosti, ve které přebývalo maximálně několik myší. Bůh ví, k čemu tady byla. Možná jsem to ani vědět nechtěl. Dotáhl jsem si několik věcí a za hodinu již má očividně mrtvá společnice hořela v nažloutlých plamenech. Páchlo to, to jsem nemohl popřít. Cítil jsem se mizerně. Možná to bylo tím, že jsem měl přeci jen svého Anděla trochu rád a vidět ho takhle bylo poněkud srdcervoucí. Odešel jsem nahoru hned poté, co jsem zbylý popel vyhodil na zahradu a rozprostřel v kompostu. Třeba to pomůže zelenině růst, ale kdo ví, já dobrým zahradníkem nikdy nebyl. Nebyl jsem nikdy dobrý vesměs na nic, byl jsem ve všem průměrný, v ničem jsem nikdy nevynikal. Nikdy mi to nevadilo, nebyl důvod. Možná bych měl zvážit návštěvu psychologa. To mě napadlo brzy. Nevadí.
Další den jsem se snažil najít nejbližšího doktora, který by vyslechl mé trápení, což bylo vzhledem k poloze mého momentálního příbytku vskutku těžké. Přesto jsem asi deset kilometrů od vesnice našel město, které mělo zdá se dobrou pověst, co se kriminality týče. To vypadalo ideálně. Víc, než ideálně. Sehnal jsem zde dokonce i toho psychologa. Měl většinu času volno, objednal jsem s ním hodiny na poměrně brzkou dobu a to za slušnou cenu. Kdo ví, co to svědčí. 

Pokud zavolat tam pro mě bylo složité, dojít tam bylo otázkou všech mých nervů. Přemýšlel jsem, zda se neopít, od čehož jsem nakonec opustil. Poznal by to. A já pít neumím. 

Den D., mě nutí přemýšlet, zda-li nemám přeci jen zůstat doma. určitě si nepamatuje mé jméno. Nakonec se dokopu dojít k autobusové zastávce. Pomalu se mi zrychluje tep. Vidím autobus, který ke mně líně přijíždí po strhané cestě. Starý, nepohodlný. Přesto, když jsem do něj nastoupil, přál jsem si, abych v něm mohl být co nejdéle. Jenže než jsem stihl něco zaregistrovat, došel jsem před budovu doktora. Bezmyšlenkovitě, s náhlým sebevědomím jsem vešel. Doktor, který na mě vevnitř čekal, vypadal k mému překvapení tak mile a přátelsky, že bych mu snad i řekl o svých zvrhlých snech, které jsou čas od času zvrhlejší, než to, co jsem stihl udělat já společně s mým strýcem. Ten gauč ale nebyl tak pohodlný, jak jsem si vždy představoval. Nebo to možná bylo mými obavami. 

Ležím, nedokážu strhnout pohled z muže, který se mě ptá na klasické otázky typu, co mě trápí, jaký je důvod, proč jsem sem vlastně přišel a podobně. Připomíná mi mladého Santu. Má nádherně střižený vous, který mu začíná pomalu šedivět, vlasy střižené na délku, která již není obvyklá u mužů a zuby skvostně bílé.  Proč jsem vlastně tady? Musel jsem ho začít vnímat, všiml jsem si vrásky, která se mu vytvořila na čele. 

 Řekněte mi, U, proč jste za mnou přišel?   

Já- již dlouho trpím záchvaty vzteku, které velice těžce zvládám.

Taková hloupost. Nic jiného mě napadnout nemohlo? Znovu se mě ptá a já mu tupě odpovídám. Pochválil mě. Řekl, že si vedu dobře. Řekl, že to zvládám lépe, než kdokoliv jiný by mohl. Ale to není pravda. On neví. Netuší. Je mi ho líto. Ani nevím proč.