Nesnesitelné pokušení

Do I have to beg you?

S prázdnou hlavou jsem se poflakoval po zahradě. Tupě zíral na les, který byl pár metrů od ní.
Vysvitla mi myšlenka stavit se v kostele. Monumentální stavba, o které jsem slyšel jen od učitelů. Nikdy v žádném nebyl. Proč to nezkusit.
Svojí šestou otočku jsem v půlce roztrhl a vydal se směrem k brance.
Procházel jsem okolo lidí z vesnice. Každý z nich se na mě koukal jako na odpad.
Burani.
Odpovídal jsem jim zářivým úsměvem.
Na nikom z nich mi nezáleželo.
Vešel jsem velkými vraty do goticky upravené stavby.
Posadil se na lavičku a spjal své ruce. Čekal jsem nějaký nádech osvícení.
Místo toho mi ruka sjela po opěradle a já si narazil kloub. To mám z toho, že jsem takový bezbožný zmetek.
Neodpustil jsem si posměšnou grimasu obličeje.
Líbilo se mi tam jen tak sedět se spojenýma rukama a dýchat.
Usnul bych tam, ale zaslechl jsem své jméno řečeno vzdáleně povědomím hlasem. Otevřel jsem pomalu oči a otočil se. Osoba mi dlouho nic neříkala. Až dokud si ke mně nepřisedla a nezačala se mě ptát, zda jsem teď pobožný.
Seděl jsem tam a vyjukaně jí pozoroval. Až pak mi to došlo. Stará známá. Kamarádka z dětství.
Vysoukal jsem ze sebe pozdrav hodný tříletého dítěte.
Znovu se mě zeptala na mou nábožnost. Nervózně jsem se zasmál a vysvětlil jí svou znuděnou náladu.
Nechtělo se mi tam s ní sedět. Vypadala jinak. Už mě nepřitahovala. Vypadala tak dospěle. A chovala se přesto hloupě. Snažil jsem se jí vnímat, ale nutnost vypadnout byla silnější. Kouknul jsem se ven. Začalo pršet. Položil jsem si ruku na zátylek a omluvně se uklonil se slovy, že bych nerad nastydl a tak musím domů. Tiše jsem zanadával na hloupost té omluvy. Ale její mozek byl asi vymyt věkem, nebo tak něco, ale začala se smát a strčila do mě. Stáhla zpět na lavici a chvíli mi probodávala očima duši. Děsíš mě, pronesla.
Načež se přiblížila a ukradla si dlouhý, lechtivý polibek.
Udělalo se mi špatně. Odstrčil jsem jí a zdrhl jako malá holka. A doufal, že už jí nikdy nepotkám.
Utíkal jsem proti dešti až se konečně dostal domů, zmáčený a polomrtvý stálým zděšením. Vyběhl po schodech nahoru a zamířil do koupelny. Opláchl se, navlékl čisté kalhoty a utírajíc si hlavu otevřel jsem dveře od pokoje.
Thor mě udeř, že jsem opravdu na tom místě neomdlel.
Na posteli mi seděl Anděl, který mi včera vytočil při mém sekání dřeva. Rozvalovala se tam a Usmívala se na mě tím jejím slizkým způsobem. Krev se mi začala vařit v žilách. Copak mě bohové nenávidějí natolik?