Nesnesitelné pokušení

Eh?

Rozvalená na mé těžce upravené posteli se na mě koukala s úlisným šklebem.
Potlačil jsem chuť na ní zařvat a vyhodit jí z pokoje a co nejklidněji se jí zeptal, co po mně chce. Protáhla se a zvedla z postele. Sledoval jsem, jak se její tělo pomalu vlní ke mně. Tak... Slizká osoba.
Položila mi ruku na holý hrudník. Vzhlédla mi k očím a přiblížila se. Netušil jsem, co mám dělat. Byl jsem nejistý a zčervenal. Musela cítit mé srdce tepající o sto šest.
Viděl jsi nás.
Co... Jak to může vědět? Navíc... Byla to nehoda. Zčervenal jsem ještě víc. Dokud jsem si nevzpomněl, jak moc velkou vlnu nechuti to ve mně zvedlo.
No a?
Drze jsem odsekl. Hlas se mi ale rozklepal. Nebyl jsem schopen odolávat komukoliv. Zastyděl jsem se za sebe a vykoktal ze sebe omluvu.
Usmála se.
Zaplatíš.
Po těchto slovech přejela po mém hrudníku nehty, odstrčila mě a odcházela.
Překvapeně jsem se na ní koukal. Zlost mě znovu začala ovládat. Nemohl jsem tomu vzdorovat. Nešlo to. Chytil jsem jí hrubě za vlasy a hodil zpátky. Snažil jsem se smířit na postel, no spadla na podlahu.
Vypadala ochromeně, netušila, co se stalo. Zabouchl jsem dveře a přišel k ní. Naprosto nepříčetný jsem na ní skrze zuby procedil pár otázek, jak to myslela. Neodpovídala. Civěla na mě. Chytl jsem její ruku a křečovitě jí sbíral. Klouby mi bělaly a ona pouze sykla bolestí. Zhluboka jsem se nadechl a povolil. Pustil jsem její ruku a pohladil po vlasech. Krotkým hlasem malého kluka jsem se jí zeptal, zda mi řekne, co tím myslela. Usmála se. Chtěla zavrtět hlavou, že ne. Co nejrychleji jsem dokázal jsem chytl její čelo a silou její hlavou praštil o zeď.
Omdlela.

Snad