Nesnesitelné pokušení

what now..?

Stál jsem dole. Všechno bylo pryč. Žádná krev, žádné tělo. Trpělivě jsem na tom dvoře asi hodinu stál. Čekal na policii. Nic. Nikdo. Občas jsem uslyšel za domem auto, ale žádné nezastavilo. Žádné světlo majáčků, ani houpavý zvuk sirén. Ubíjelo mě to. Byl jsem s tím tak smířený, až jsem to chtěl. Toužil jsem po tom. Ale mé touhy nebyly vyslyšeny. Z domu se vykolébala vychrtlá postava mého strýce. Prošel okolo s úsměvem, jako kdybych nebyl ten, kdo před několika hodinami nebyl ten, kdo zavinil nutnost úklidu dvou mrtvých lidí. Automatický reflex mě donutil mu úsměv opětovat. Třeba je tahle... Tohle šílenství... Ten chorý mozek dědičný. Kam je dal? Co teď? Bojí se mě teď? Možná proto nikoho nezavolal. Tváře mi zrudly. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo studem, nebo vztekem. Začal jsem panikařit pod náporem představ, že není už nikdo, kdo by mě rád viděl. Kdo by mě miloval.