Nesnesitelné pokušení

No. It does not.

Trochu jsem zpanikařil.
Trochu... Víc.
Začal jsem do ní strkat. Volat na ní. Její srdce už ale nikdy bít nebude.
Sedl jsem si vedle ní. Rozpor mezi emocemi byl šílenější, než já. Pohled na mrtvé tělo mě rozpaloval, přesto hnusil zároveň. Co teď. Nechci do vězení. Ne. Nikdy. Nikdy.
Plán, jak to všechno zamaskovat se mi začal v hlavě sestavovat jako Rubikova kostka.
Sebral jsem oblečení, navlékl ho na sebe a běžel do koupelny. Vydrhl jsem podlahu všech pokojů, kterých jsem se dotkl. Nasadil si gumové rukavice a převlékl povlečení. Hodil ho do tašky a vrátil zpět její učebnice. Vše, čeho jsem dotkl jsem pečlivě očistil.  Vypadl jsem z baráku a klidným krokem šel do drogerie. Kyselina chlorovodíková a plastová nádoba.
Nakoupil jsem další tři věci, abych zakryl spojitost kyseliny a nádoby.
Doma jsem hodil povlečení a rukavice do nádoby a vlil k nim tekutinu silné žíraviny. Vyskytuje se jen do 37% koncentrace a sežere skoro vše.
Ulehl jsem přesto bez výčitek.
Byl jsem prázdný, nic mě netížilo.

Další den se nikdo nedivil její nepřítomnosti. Slabě jsem se usmál, když začali její obdivovatelé hlásat, že se zase fláká, nebo je s nějakým chlapcem.
Týden. Týden a pak odsud vypadnu. Z téhle země. Nesmím s tím mít nic společného.
Bude všechno jako dřív. Jenom jinde.
Jo. To jsem si myslel.
Mylně.