Nesnesitelné pokušení

Inside.

Trochu jsem se klepal.
Tři minuty mi zbývají, abych došel na místo srazu.
Přeskočíme zbytečné detaily cesty.

Seděl jsem v jejím domě.
Zvenčí oplískaný dům byl zevnitř moderně vybavený. Vymalovaný. A prostorný.
Každá sekunda strávená na tom gauči byla stresující.
Zaklonil jsem hlavu a koukal se na zuřivě se točící větrák černé barvy.
Dech se mi uklidňoval, zatímco hlava se mi začala točit.
Ústa se mi pootevřela a já bych byl ztracen, nebýt jí, která právě vešla do místnosti, se spoustou knížek a sešitů, které hodila na stůl přede mnou. Sedla si pár centimetrů ode mě. Tep se mi znovu splašil.
Sklopil jsem hlavu a překotně jí začal vysvětlovat pravidla lineárních rovnic, a co jsou podmínky, či kdo byl Josef Mánes, nebo Antonín Švehla.

Nadechl jsem se, abych mohl pokračovat ve svém nesrozumitelném výkladu. Dech mi jen tak tak nezaskočil, když se její hlava ocitla na mém klíně.
Šíjí mi proběhla vlna husí kůže.
Věděl jsem, že ona je ten typ člověka, ale otázka, kterou pronesla, můj zdravý rozum odhodila na druhý konec města.
Z jejích rtů totiž vyšlo, zda bych se s ní nevyspal.
Zčervenal jsem a nebyl schopen odpovědi. Vysvětlila mi, že jí její přítel podvedl.
Chce se cítit lépe. Tak mu oplatí stejnou kartou. Jenže si nemohla vybrat nikoho jiného, než já. Jsem totiž moc milý na to, abych její tajemství propojil s každým, koho znám.
Naprosto dokonale jsem si byl vědom toho, že jsem právě používán jen jako nástroj pro "pomstu," a navíc naprosto smysl postrádající a ubohou.

Ale něco ve mně... Tam uvnitř, mě nutilo souhlasit.
Pár mrknutí oka a já byl i s ní v posteli nahý.
Bylo to letiště a vedle něho byl noční stolek. Jen na jedné straně.
Pokoj byl vcelku prázdný, pouze postel, stolek a skříň.
Užíval jsem si tu chvíli, bůhví proč, prostě jsem to miloval.

A snad by to byl i dobrý večer, kdyby se ve mě, ještě hlouběji, než předtím, to něco nezlomilo.
Před očima jsem neměl teď její obličej křičící v euforii, ale zlomyslný, šklebící se. Posmívajíc se mi, se slovy plné urážek. Obavy.
Obavy toho, že to ona to roznese. Snad i řekne, že jsem jí znásilnil.

V podvědomí mi zazněl tichý, pichlavý hlas.
"ZABIJ. ZABIJ JI. ZAbij. zabij ji."

Její sten plný rozkoše nebyl dokončen. Z nočního stolku jsem levačkou uchytil solný krystal a vší silou jí udeřil do hlavy.
Ochromen náhlým přívalem adrenalinu jsem vylezl nad ní a do místa, kde jí vlasy slepovala krev jsem začal mlátit.
Jednou.
Dvakrát.
Potřetí mi docházela síla.
Slezl jsem z postele a můj zrak zůstal na těle, které leželo na zmuchlané dece, s hlavou v kaluži krve.

Do partií se mi z pohledu na ní v takhle zuboženém stavu, nahrnula krev, a já se svinul v dokonalém pocitu vyvrcholení.