Nesnesitelné pokušení

Oh

Nohy mi mravenčely.

Čas ubíhal nepřirozeně pomalu.

Stále se tvářila stejně. Ubohá duše byla spíše šťastná, než aby prosila. Trochu mě to zklamalo. Nezabil jsem jí proto, aby byla šťastná. Svým způsobem mě ale její děkovná mimika potěšila. 

Všechny moje myšlenky se začaly skládat od znovu. Dávalo mi to smysl. Čím víc trpí v tomhle absurdním světě, který je přeplněný za slávou a obdivem honícími se osobami, tím víc... Tím víc chtějí pryč.

Nutno poznamenat, že i když je nadmíru lehké ukončit lidský život, dělá problém si s ním vyhrát. Lidé jsou slabí. Udržet je naživu o hodinu déle, není úděl pramálo lehký. 
A když přežijí, tak omdlí.

Jak hloupé.