Nesnesitelné pokušení

so what. i'll die, u'll die. idc

Přemýšlím, jak se má moje včerejší nečekaná návštěva. Neustále si její výraz přehrávám.
Nekonečný cyklus myšlenek se stále deformuje vzrůstajícím pocitem viny a obav. Stahuje se mi hrudník a těžce se mi dýchá. Cukají se mi nohy.
Neodbytný pocit potřeby se zvednout a jít souznít své tělo s tím jejím. Nebo se prostě jen omluvit. Dávám to vše za vinu své choré, masochistické mysli. Stále roste potřeba mít někoho u sebe. Na tváři se mi rozlil spíše ironický úsměv. Jeden den moje vlastní ruka ukončí život dvou mladých lidí a druhý toužím po harmonii dvou spojených lidských těl. Jediné, co mě drží v posteli, je právě ten pocit sžírající viny. Z jakéhosi temného koutu mé duše, se objevila myšlenka naprosto krajní a zoufalá. Objednat si šlapku. Tenhle krajní a zoufalý nápad se začal ze všeho přemýšlení stávat reálným a já začal přemýšlet, jak to udělat. Začalo to vypadat uskutečnitelně. Možně. Zádrhel spočíval v mé neznalosti. Když se seberu a najdu nějaký dům v rohu ulice, určitě to vyjde.
Bez dalších rozmluv s mým podvědomím, jsem se zvedl a vyrazil. Tušil jsem, kde to je. Několikrát mi o to místo oči zavadily. Stálo to daleko od všeho a jeho sálající růžová barva provokovala sama o sobě. Srdce o velikosti malého dítěte, které se vyjímalo nad vstupní branou, vypadalo absurdně.