Why I love my boyfriend💕 [The Vamps]

~Tuesday~ 1/2

Foto z mého mobilu číslo 7☝Takhle to dopadá, když se Bradovi dostane do rukou můj mobil🙈
#mymonkey
• • • • •
Napsala bych Milý deníčku, jenže já si nepíšu deník. Tohle je prostě zápisník a já do něj napsala důvody, proč miluju mého přítele. Zprvu jsem nevěřila tomu, že to zvládnu, protože mezi mé talenty nepatří psaní pocitů na papír. Jenže to, co já k mému příteli cítím, je láska, takže nakonec jsem to zvládla. Ve finále jsem si uvědomila, že to byla celkem snadná věc. Vždyť on je přeci člověk, se kterým chci žít po zbytek svého života a tak stačilo jen vypnout, nevnímat věci kolem ani žádné problémy, které mám a prostě se jen zamyslet, proč je můj život tak kouzelný. Ty důvody jsem znala už předtím, ale až teď jsem je dokázala napsat na papír. Chtěli byste je znát? Mám vám je napsat? Zajímá vás to? Já vím, že jo, ale prvně udělám takovou tu předehru, jak se říká. To by pak totiž nemělo takový efekt, jaký já cítím.

Začnu tím, že moje 18-tiny nebyly normální narozeniny, protože s Bradem je výjimečné úplně všechno. S ním je i jízda meterm nezapomenutelná jízda. V onesie nepřišel, ale zazářil v něčem jiném. Ale k tomu se dostaneme postupně. Takže začnu úplně od začátku.

Ve škole jsem se snažila dát osmnáct růží do své skříňky, což byl nadlidský úkol. A k tomu ještě obrovský plyšový medvěd? No tak k tomu už nic dodávat nebudu. Školní chodbou jsem si to kráčela jak královna a na mé vyučovací hodiny budu vzpomínat do konce života. Do autobusu jsem si nastoupit nedovolila, takže i má cesta domů byla docela zajímavá. Pod jednou paží osmnáct růží, v druhé ruce medvěd, jehož jednu nohu jsem chvílemi táhla po zemi a najednou my vyzváněl mobil, který jsem měla někde na spodu batohu. Mami, omluvám se ti, ale zvednout tvůj hovor byla v téhle chvíli velmi náročná věc.

„Co je to za dobu, že se dospělým lidem dávají plyšoví medvědi?" Ne, můj táta není táta, co by tohle někdy pochopil. Ale tímhle mi nezkazil radost. Odjakživa jsem si přála obrovského plyšového medvěda, ale rodiče mi ho nechtěli nikdy koupit. A vida! Dočkala jsem!

„Tímhle mi radost nezkazíš, tati." Provokativně jsem se usmála a na stůl donesla talíře na prostření stolu. Vázu s růžemi jsem z jídelního stolu odnesla na parapet okna v obýváku, protože zabírala docela velké místo.

„Být tebou, mlčím." Mamka se po tátovi tak trochu ohnala. „Kdy ty si mi naposledy přinesl růže?" Nehodlala jsem se plést do jejich menší hádky a místo toho jsem si užívala svůj den. Ve mně to přímo čiřilo nedočkavostí na Brada, až mu budu moct skočit kolem krku. Já sice říkala, že Brada nemají moc v lásce oba mojí rodičové, ale ve skutečnosti je to z osmdesáti procent táta. Mamka má je občas otázky typu, jestli jsem šťastná, jen se bojí. Bradovi v mnoha případech moc nevěří a tak má pořád starosti, ala narážky jako táta na něj nemá.

„To je určitě Brad!!" Vykřikla jsem radostí, když jsem uslyšela zvonek. Všichni v tomhle domě si mysleli, že dorazí pozdě, ale přitom tu byl naprosto přesně. Už jen tímhle mým rodičům dokázala, že mu na mně doopravdy záleží. Rychle jsem ještě dala ke každému talíři skleničku a hned běžela otevřít.

Otevřela jsem vchodové dveře a bez jakéhokoliv slova jsem mu skočila do náruče. Upřímně, ani jsem neměla jistotu, že objímám toho správného člověka, protože jsem si ho ani neprohlédla. Ale jelikož dokonale voněl a k tomu všemu mě k sobě přitisknul, byla jsem si jistá. Ještě jsme se dlouze políbili a zatáhla jsem ho dovnitř.

„Pane bože, tolik jsi mi chyběla." Sotva si svléknul bundu, přitiskl rty k těm mým, ale pouhý polibek to nebyl. Neměli jsme záruku, že nás jeden z mých rodičů nesleduje, ale když ono to bylo tak dokonalý. Vůbec není podstatné, že jsme se viděli včera.