Why I love my boyfriend💕 [The Vamps]

+ An unexpected incident 3.

Foto z mého mobilu číslo 11☝️ Brad mi právě říká: "Už zase mě fotíš?"🙄
#verylovelyface
• • • • •
To, co do mě dali, muselo být vážně silný, protože já opět usnula. Vlastně jsem spala doma, v nemocnici a teď to samé. Schoulila jsem se na pohovku kousek od postele. Je tu z nějakého důvodu, ale nějak extra tvrdě jsem nespala. Ani to nešlo, ale vůbec jsme neuvažovala, že bych odešla.

„Brade." Vyletěla jsem z pohovky, když jsem slyšela, jak tiše vyslovil mé jméno. Jeho pohled směřoval směrem ke mně a já si sedla na židli u postele. Bez váhání ho stiskla za ruku a byla jsem štěstím bez sebe. Teď to bylo mnohem efektivnější, protože on mi ruku stisknul taky. Stisknul mi ji okamžitě a mým tělem prošla obrovská úleva. „Jsem tu s tebou, jsem tady. Neboj." Ruku jsem mu držela už mýma objema rukama a přiznávám se, vyhrkla mi slza. To, co se dělo....strašně jsem si přála, aby se nic nestalo, ale na druhou stranu to mohlo být mnohonásobně horší. Vůbec to nemuselo být tak, že bych tu s ním mohla sedět a slyšet ho a vědět, že vnímá. Že konečně otevřel oči a vidí mě.

„Jak ti je?" V tuhle chvíli jsem byla v úplně jiné dimenzi. Byla jsem odhodlaná vyhovět mu úplně ve všem, co bude potřeba. Já ani nedokážu popsat, co se ve mně v tenhle moment dělo.

„Soph." Stisknul mi ruku a zmateně se na mě díval. Pochopila jsem, o co tu jde.

„Pamatuješ si, co se stalo?" Zeptala jsem se ho. Na to jen jemně zavrtěl hlavou a následně silně stisknul oči.

"Hrozně mě bolí břicho." Zaskučel.

„Co?" Začla jsem se zvedat ze židle. „Pro někoho zajdu."

„Soph." Netvrdím, že mě zatáhnul za ruku, protože toho v tuhle chvíli nebyl vůbec schopen, ale něco podobného mi naznačil. „Počkej chvíli..." Oči mu vůbec nezářily jako běžně a vypadal hrozně bolestně

„Bolí tě to hodně?" Nejspíš jsem byla otravně starostlivá, ale...ale já ani nevím, co vlastně. Cítila jsem se jako na okraji propasti.

„Mně to všechno hrozně mrzí." Neodpověděl mi na mou otázku a děsivě chraplavým hlasem ze sebe vydal tohle. Zaleskly se mu oči a já se začala cítit jako z cukru.

„Brade." Vydechla jsem a posadila jsem se zpět. „Teď to řešit nebudeme." Zavrtěla jsem hlavou. V tuhle chvíli mě nezajímalo níc jiného, než Brad. „Tohle jde teď úplně bokem."

„Zlobíš se?" Hlasu neměl na rozdávání, ale rozumět jsem mu dokázala.

„Co?" Poskočila jsem. „Ne, Brade, ne. To já byla blbá. Ta hádka vznikla kvůli mě, tohle všechno vniklo kvůli mně a dokonce života si budu tohle všechno vyčítat a a......"

„Ne, to ne..." Silně stisknul rty. Nedokázala nic jiného, než jen vydat tato slova a ještě s těží.

„Brade, já se hrozně omlouvám." Určitě jsem vypadala jako malé dítě, protože jsem se tam úplně rozbrečela. Jeho ruku jsem si přitiskla k ústům a políbila ji.

„Prosím, nebreč." „Úplně jsem ho ve svých představách viděla, jak by normálně vyletěl, chytl mě za ruce a začal říkat, že všechno bude dobrý. Ale on se jen díval. Ale z toho „jen dívání" jsem ho úplně chápala. „Hrozně tě miluju." Vydechl těžce.

„Ach bože, ani nedokážu pospat, jak já tebe." Tak fajn, vypadal opravdu hrozně, jako by měl každou minutu umřít. No jo, zrovna teď bych neměla myslet takhle. Hrozně moc jsem potřebovala, aby mě křečovitě objal.

„Nebudeme to řešit vůbec. Nikdy, jo?"

„Jo, tak fajn." Jemně jsem se na něj usmála. A hned na to hlasitě usykl bolestí a já samozřejmě začala nervačit.