maybe she is different

scream.

"Elizabeth jsi blázen!" zakřičela na mě moje matka, křičela tak moc. Plakala jsem, to nebyla ta slova, které by jste chtěli slyšet od vlastní matky. "Dělej ze sebou něco."

Nevím co jí to popadlo, prostě mi nakráčela do pokoje a dívala se na mě zvláštním pohledem, netušila jsem co se jí honilo v hlavě.

"N - nech mě být. Nic špatnýho nedělám." bránila jsem se, bylo to poprvé co jsem se matky bála. Vypadala tak hrozivě když křičela a dívala se na mě.

"Proč - proč nemůžeš být jako ostatní děvčata? Proč nemůžeš chodit ven s kamarádkami? Sakra proč ne?" valila na mě spoustu otázek. Chtěla jsem přestat plakat, ale nešlo to. "Celý dny jsi zavřená tady a nebo jsi s tím klukem, najdi si kamarádky, děvčata. Pořád jsi jenom zamčená v po-"

"A co jako? Byla by jsi radši kdybych se po nocích potulovala po ulicích a fetovala? To by se ti líbilo?!" zvýšila jsem také hlas a postavila jsem se. Zrychleně jsem dýchala zatímco jsem si utírala slzy. "Já jsem takhle spokojená a to, že nemám kamarádky není moje vina. Já za to nemůžu!"

"Nedopustím aby moje dcera b-"

"Ne, přestaň. Tak mi neříkej." promluvila jsem a tím pádem ji utnula v půlce věty. "Nejsem tvoje dcera."

"Sklapni Elizabeth!"

Byla jsem naštvaná, rozrušená. Otočila jsem se a chtěla odejít, mohla jsem udělat tak dva kroky, ale zastavil mě stisk na pravé ruce. Musela jsem se otočit celým svým tělem, protože mě to bolelo.

A pak mě uhodila.

To bylo poprvé v životě co na mě matka stáhla ruku.

Nebylo to jako když jsem dostala facku od Harryho, tohle bylo horší. Cítila jsem brnění zatím co jsem padala k zemi. Ihned jsem se chytila na místě kde mně to bolelo a pak jsem cítila trochu krve, znovu jsem se rozplakala a podívala se na moji matku, která nademnou stála a s velkýma očima se na mě dívala.

"Nesnáším tě!" zakřičela jsem co nejvíce jsem mohla a snažila jsem se nesoustředit na tu hroznou bolest mé hlavy. "Běž pryč!"

A ona tak vážně udělala, bez jediného slova se sebrala a zabouchla za sebou dveře.

Od toho dne mi bylo všechno absolutně jedno. Na nic a na nikoho jsem nebrala ohledy. Ani sama na sebe.

Slyšela jsem zvonit můj telefon, který ležel na posteli. Trvalo mi než jsem se postavila na nohy.

"Sakra." zaklela jsem když jsem ten telefon upustila na zem. Cítila jsem stékající krev, potřebovala jsem to nějak zastavit a ošetřit to.

A - ahoj.

Ahoj zlato.

Je mi smutno.

J - jo, jo to mně taky.

Děje se něco?

Ne, mělo by snad?

Máš jiný hlas, mluvíš divně.

To se - to se ti jenom zdá.

Hele přijedu, dobře?"

Ne, ne prosím. Nejezdi. Teď - nehodí se mi to.

A co děláš?

Já - akorát jdu pryč.

Kam?

Hmm? Kam jdeš?

Elizabeth já vím, že mi neříkáš pravdu.

Říkám.

Jsem tam za deset minut.

Ne Harry, nejezdi sem.

Co se děje?

Nic.

Jenom prostě teď nemůžu, to je celý.

Elizabeth.

Já vím, že lžeš.

Harry prosím.

Už vyrážím.

Harr-

Nestihla jsem nic říct, protože mi to Harry típnul. Nevěděla jsem co mám dělat, bolela mě šíleně hlava a netušila jsem jak to vysvětlím Harrymu.

Věděla jsem, že bude šílet, ale netušila jsem, že až tak.