maybe she is different

school.

Bylo brzy ráno, snad šest hodin a já ležela v posteli a připravovala se na dnešní den. Prázdniny nám skončily a já musela jít do školy, tak se mi tam nechtělo. Ne snad kvůli učení, ale kvůli těm lidem. Nenáviděla jsem je. Byly na mě hnusní a jen se mi smáli a ubližovali mi.

Neochotně jsem vstala z postele, došla do koupelny kde jsem strávila nějakou chvíli a hned potom jsem se vrátila do pokoje, oblékla jsem se a šla dolů do kuchyně. Moje máma seděla u stolu a pila svojí ranní kávu stejně jako táta, který si ještě četl noviny.

"Dobré ráno." zamumal táta a podíval se mým směrem.

"Dobré, ahoj mami." vydala jsem ze sebe ještě rozespale a vzala jsem si jeden toast.

"Dobré ráno zlato." usmála se na mě a pohladila mě po mých vlasech. "Vyspala jsi se?"

"Jo, jo šlo to." vydala jsem ze sebe zatímco jsem jedla svou snídani. Podívala jsem se na svůj telefon a uviděla kolik je hodin. "Už je tolik? Měla - měla bych jít."

"Uvidíme se večer." řekl táta a upil si že svého hrnečku. "Měj se, ahoj."

"Jo, ahoj mami. Ahoj."

"Pa zlato." vydala ze sebe máma s úsměvem na tváři, vzala jsem svůj batoh a rychle si to namířila do předsíně kde jsem si nazula boty a rychle utíkala na autobus.

-

A znovu jsem na sobě cítila pohledy těch lidí, něco si šeptaly a chichotaly se. Nebylo to příjemné, byla jsem sama proti skoro celé škole.

Rychlým krokem jsem zaplula na holčičí záchody a byla ráda, že tu nikdo není. Zamkla jsem se v jedné z kabinek a čekala až zazvoní, dělávala jsem to hodně často. Už mě čekala jen poslední hodina a pak jsem mohla jít domů.

Neznala jsem důvod toho proč mě ti lidi nesnášejí, možná jsem byla snadný cíl. Možná jsem byla moc tichá a očividně zranitelná, proto si vybraly mě.

Když konečně skončila poslední hodina tak jsem se rychle vydala skrz chodbu a snažila se co nejrychleji dostat k těm velkým dveřím. Venku bylo spoustu lidí a já viděla tu partu, která mi ubližovala nejvíce. Chtěla jsem se jim vyhnout, ale nepodařilo se mi to a oni si mě všimli. Šli ke mně a já se modlila aby mi jen něco řekli, nechtěla jsem aby mi fyzicky ublížili.

"Hele kdopak tu je." zamumala jedna z té party. Byly tam dvě holky a tři kluci, neznala jsem jejich jména. "Elizabeth."

"Copak to máš?" zasmál se zle jeden z těch kluků a strčil do mě tak že jsem upadla a všechny mé učebnice co jsem držela byly také na zemi. "Uups." všichni se mi smáli.

Nebyla jsem schopná cokoli říct, bála jsem se.

"Ale ale." zaslechla jsem známý hlas a hned jsem věděla, kdo to je. Alex. "Snad nebudeš brečet."

"Alexi nech mě." zamumala jsem a podívala se na něj, stál nade mou a vysmíval se mi. Pak mě zval a postavil na nohy, jen se mi koukal do tváře, ale já se do té jeho dívat nemohla.

Znovu do mě strčil a nezapomněl se u toho usmívat a dívat se na to, jak mi slzí oči. Začala jsem očima tikat po školním pozemku a parkovišti, bála jsem se.

A pak jsem uviděla to auto. Viděla jsem jeho auto a jeho štíhlou postavu, která se rozeběhla mým směrem.