maybe she is different

u don't know him.

Seděli jsme v tichosti, byla jsem smutná, skleslá. Nechtěla jsem aby Harry odjel pryč.

"Musíš to pochopit." promluvil a tím přerušil ticho, které se neslo pokojem. "Mám tam byt Beth, nemůžu to tam jen tak nechat."

"A - a na jak dlouho chceš odjet?" zamumlala jsem a podívala se Harrymu do očí, myslím, že to také mrzelo, že musel odjet, ale asi se s tím bohužel nedalo nic dělat.

"Dva týdny, nejspíš." vydal ze sebe zatímco se probíral mými vlasy. "Musím si tam zařídit spoustu věcí, pak bych hned přijel."

"Dva týdny - to - to je dlouhá doba." pípla jsem. 

"Jinak to vážně nejde." zakroutil hlavou a vydechl. Nahlas jsem si povzdechla.

"A kdy musíš jet?" řekla jsem tiše, možná jsem radši nechtěla znát odpověď.

"Asi zítra." prohodil. "Mrzí mě to."

Nic jsem na to Harrymu neřekla, nebyla jsem z toho šťastná. Znamenalo to pro mě jen další samotné, proplakané noci, další úzkosti kvůli tomu jak budu sama, kvůli tomu jak moji rodiče raději chodí do práce než aby byli doma se mnou, kvůli tomu jak se o mě nezajímají i když říkají opak. V neposlední řadě to bude kvůli té zatracené škole.

"Nezvládnu to tady." vydala jsem ze sebe plačtivým hlasem, bylo to tady zase.

"Ale jo, zvládneš." přesvědčoval mě, ale já kroutila nesouhlasně hlavou. "Budu ti pořád volat."

"D - dobře."

-

Myslím, že jsem musela usnout. Probudila jsem se vedle Harryho, který se díval do notebooku. Sledoval nějaký film, nejspíš.

"Jak dlouho jsem spala." zamumlala jsem rozespale a pomalu si sedala.

"Asi hodinu a půl." odpověděl mi Harry a jemně se usmál. "Je ti dobře? Jsi bílá."

"J - jo, je mi fajn." vydala jsem ze sebe a snažila se pousmát. "Půjdu se dolů napít, chceš něco - chceš něco přinést?"

"Ne, díky." pousmál se a znovu začal sledovat notebook. Já jsem se zhluboka nadechla před tím než jsem vyšla ven z mého pokoje.

Sešla jsem schody v dolů, hned jsem si to namířila do kuchyně kde jsem viděla svoji matku jak si prohlížela nějaký katalog.

"Chci s tebou mluvit." vydala ze sebe moje matka zatímco pokládala svůj katalog před sebe na stůl. Podívala jsem se na ní, ale nic jsem neřekla. A ani jsem se s ní nechtěla bavit. "Můžeš na chvíli?"

"Ne." odbila jsem jí a nalila si do sklenky obyčejnou vodu, které jsem se následně napila.

"Elizabeth."

"Co, mami?" vyslovila jsem svou otázku a s nezájmem jsem se na ní podívala.

"Nechovej se ke mně tak." řekla a její hlas zněl jinak než obvykle. Nebyla trpělivá, snadno vypěnila.

"Co potřebuješ?"

"Chodíš s nim?" optala se a já mohla slyšet v jejím hlase něco co se mi nezdálo.

"Má jméno." řekla jsem naštvaně. "Jmenuje se Harry."

"Můžeš mi odpovědět?" ignorovala mojí poznámku a čekala co ze mne vypadne.

"Jo, jo chodím s Harrym." odpověděla jsem konečně na to na to čekala a sledovala její výraz v obličeji. Nebyla nadšená, hádám. "Máš proti tomu snad něco?"

"Elizabeth." vyslovila mě jméno a odmlčela se. "Je mu 19, nemyslí to s tebou vážně a -"

"Přestaň. Můžeš toho nechat?" vyjela jsem po jí, byla jsem až moc drzá. "Nech mě na pokoji, neznáš Harryho tak jako já. On tady jako jediný pro mě byl když jsi ty a táta byli pryč. Když jsem byla sama."

"Elizab-"

"Nech mě domluvit." zastavila jsem jí a přistoupila k ní blíž. "Neznáte ho tak jako já. A pokud ti vadí to, že s ním chodím tak se s tím budeš muset smířit."

"Co když se začne chovat jako Alex, hm?"

Začínala jsem být tak moc naštvaná. Moje vlastní matka mi nechtěla dopřát to abych byla šťastná.

"O co ti sakra jde?"