Mary Pondová

30

   První věc, kterou jsem musela přežít, byl společný oběd. Seděla jsem vedle Dana, to ale neznamenalo, že všechno bude v pohodě.

„Tak Mary, jak se ti daří?" Starší kopie Dana se ozvala. Ano, jeho otec.

„No, nedávno jsem odpromovala. Neměla jsem co dělat, tak jsem si řekla, že pojedu navštívit Dana. Tak jsem tady." Jeho otec s úsměvem přikývl, ale celý nesvůj se po svém synovi podíval.

„Prý jsi nakonec dostudovala tanec." Pokračoval.

„Ano. Zjistila jsem, že medicína mi sice vydělá hodně peněz, ale nebude mě to bavit, tak jsem si řekla, že zkusím něco jiného."

„A co děláš teď?"

„Teď se jen tak potloukám a přemýšlím, co se svým životem."

„To není moc dobré, ne?" Konečně se ozvala jeho matka. Čekala jsem, kdy to přijde.

„Tak mám ještě dost času, abych zjistila, kdo chci být."

„To určitě. Hlavně potom, cos..."

„Mami, ne." Dan přesně věděl, co chtěla jeho matka zmínit.

„Nemusí se za to stydět, Danieli."

„Já se za to nestydím. Možná si to dítě řeklo, že mít za babičku takovou megeru bude hrozný a že na to nemá žaludek, tak si radši obmotal hlavu pupeční šňůrou, aby to měl za sebou." Do talíře dopadla má vidlička a bylo to dost slyšet, protože všichni mlčeli.

„Mary, tos nemusela." Oslovil mě Dan.

„Nemusela? Kdyby mohla, nechá při té operaci umřít i mě jen proto, abych ti nezkazila život."

„Jak se opovažuješ?"

„Opovažuju? Nechte mě laskavě na pokoji. Nic jsem vám nikdy neudělala a stejně tady sedím po dvou letech a vy na mě koukáte skrz prsty jako tehdy. Ani se mnou necítíte, že jsem ztratila vaše vnouče. Pro vás by to totiž byl nějaký negramotný bastard. Určitě byste mě donutila, abych ho dala k adopci, nebo ho poslala v košíku po řece, aby ho našla třeba vlčice."

„Mary..."

„Ne, Dane. Já věděla, proč jsem sem nechtěla." Zvedla jsem se od stolu.

„Nebudu mezi lidmi, kteří mě neberou jako sobě rovnou. Omlouvám se." A odešla jsem.

Zbytek odpoledne jsem seděla v Danově pokoji. Nepřišel za mnou. Prostě souhlasil s nimi. Nechtěla jsem odjet jako tehdy, ale nejraději bych to udělala. Sedla jsem si na okno a koukala ven. Nedávala jsem to najevo, ale to mrně mi hrozně chybělo. Jak jsem zhubla, něco zmizelo a připadala jsem si prázdná. Někdy jsme si spolu povídali. Jen mlčelo a poslouchalo. Chtěla jsem ho zpátky. Třeba bych byla dobrá máma. Někdo zaklepal. Ani jsem se tam nepodívala, když se dveře otevřely.

„Můžu dál?" Kupodivu to nebyl hlas Dana.

„Je to váš dům. Můžete si tady dělat, co chcete."

„Mary, můžeme si promluvit?"

„Nechci zase poslouchat urážky. Jsem člověk a mám city."

„Já vím. Omlouvám se."

„Jestli vás poslal Dan, tak přijímám a můžete zase jít. Vaše karma je očištěna, amen."

„Chápu, že jsem se k tobě nechovala fér."

„Na tom se shodneme. Hele, já k vám přijet nechtěla. Dan naléhal, nechtěla jsem ho zklamat."