Mary Pondová

29

   Ráno jsem se vzbudila nahá. Jako fakt. Nespali jsme spolu, jen jsme se tak nějak dokázali obšťastnit i bez přímého styku, jestli mě chápete. Dan si mi o rameno opíral bradu a držel mě kolem pasu zezadu. Bylo mi u něj teplo.

„Choval jsem se jako kretén." Zamumlal mi do kůže.

„Choval, ale díky tvému jazyku je vše odpuštěno."

„To mě těší, ale stejně se omlouvám. Bylo super, žes mě chtěla překvapit."

„Já vím. Mám samé super nápady. Třeba ti to udělat v kuchyni." Oba jsme se zasmáli.

„Docela mě to překvapilo."

„Mě taky, ale k ničemu ses neměl, tak co s tebou?"

„Cítíš se dobře? Nebolí tě břicho?"

„Nic mě nebolí. Je mi krásně."

„Za chvíli budu muset vstávat. V jedenáct mám být v nemocnici."

„Přemýšlela jsem." Nadzvedl se rukou.

„Nad čím?" Lehla jsem si na záda a zadívala se do stropu.

„Myslíš, že bych měla začít brát prášky?"

„Jaké prášky?"

„No, proti otěhotnění." Slyšela jsem, jak si povzdychl a klesl znovu na polštář.

„Mary...prášky nejsou nejlepší možnost. Rozhodí ti to celý organismus."

„Jo, jenže po tom, co se nám stalo, nejsme připravení být rodiče. Zvládli bychom to, ale prostě...včerejšek byl přímý důkaz. Je ti dvacet čtyři a chceš zkoušet nové věci. S dítětem bys nemohl hulit ani marjánu." Podívali jsme se na sebe.

„Moje ochrana ti nestačí?"

„Dá se na ní zapomenout. Prý stačí nějaká injekce."

„Může ti ublížit."

„Ale za to si to budeme moct rozdat kdekoli a kdykoli."

„Tak dobře."

   Připsala jsem si na seznam návštěvu doktorky. Celý den jsem strávila u něj v bytě a odpočívala. Řekl mi, že nemám nikam chodit kvůli tomu, že jsem se prý včera večer hodně namáhala. Jasně. Dívala jsem se na americké pořady a upřímně jsem se moc nebavila. Asi jsem přicházela o smysl pro humor. Měl se vrátit až odpoledne, ale už ve tři mi volal.

„Ano?"

„Ahoj, tak jak to jde?"

„Jo, dobrý, koukám se na televizi. Chybím ti?"

„Samozřejmě, že mi chybíš. Jen jsem ti chtěl něco říct."

„Co?"

„Moje matka nás chce vidět."

„Cože? Proč?"

„Kitty jí řekla, co se stalo a dneska ráno jsem s ní mluvil a říkal jsem jí, že jsi přijela."

„Já za ní nejedu. Minule to byl Jack, příště to bude rozjetý parní válec."

„Nenechám tě samotnou, i kdyby, já nevím, co."

„Nebudeme tam dlouho?"

„Přespíme tam a pojedeme domů."

„Kdy?"

„Zítra ráno vyrazíme."

„Ach jo." Típla jsem telefon a odhodila ho na sedačku vedle sebe. Ještě tohle.

   Další ráno jsem povinně seděla v autě a jela na popravu. Že bych zrovna potřebovala vidět jeho matku, jsem říct nemohla.

„Netvař se tak naštvaně. Bude to v pohodě." Položil mi ruku na stehno.

„Ne, nebude. Jakmile uvidím parní válec, otočíme to."

„Jestli tě to uklidní?" Podívala jsem se po něm, on ale sledoval cestu. Založila jsem si ruce na hrudi a sjela na sedadle o něco níž.

„No tak, Mary. Chce se jen omluvit."

„S jedem ve večeři? Díky, nemám hlad."

„S tebou je to vážně těžký."

„S tvojí matkou taky." Na to už nic neodpověděl.

   

   Jejich dům se nebezpečně blížil. Když jsem ho zahlédla, měla jsem chuť utéct. Trochu se mi vracelo všechno, co jsem tady zažila. Trochu hodně, abych byla přesná. Auto zastavilo, a i když Dan vystoupil, já zůstala sedět uvnitř. Zanedlouho se ale otevřely dveře na mé straně.

„Půjdeš?" Seděla jsem dál.

„Nejdřív zkontroluj okolí. Nerada bych šlápla na minu."

„Nedělej fóry a vystup." Ještě chvíli jsem to zkoušela, ale docházela mu trpělivost, tak jsem raději vystoupila. Ani na mě nečekal a došel ke dveřím, kde zazvonil na zvonek. Nečekaně nám otevřela Kitty. Rozzářila se, když mě uviděla.

„No nene! Mary! Vypadáš skvěle!" Hned mě objala a já ji nazpět.

„Ahoj Kitty, ty taky nevypadáš nejhůř." Za ní se téměř okamžitě objevila jejich matka. Pořád stejná ježibaba.

„Danieli! Jsem tak ráda, že vás vidím!" Políbila svého syna na tvář a prohlédla si mě.

„Mary? Jaká byla cesta?"

„Dobrá, díky."

/Kratší část, ale už se vracím, maturita hotová a čtyři měsíce prázdnin přede mnou! :)