Mary Pondová

1

   Uběhly už tři hodiny od začátku mé směny v londýnské kavárně, kde, jak jste si asi domysleli, pracuji přes léto, aby má chudá peněženka zacinkala nějakými drobnými. Rodiče si odjeli za teplem někam mimo ostrovy a já mám poslední volné léto před vysokou. To je ale až za šest týdnů. Tohle bude nezapomenutelné léto plné práce.

Když jsem zbystřila, že firemní notebook nikdo neokupuje, mohla jsem nerušeně přehrát lepší písničku, než stále dokola poslouchat ty francouzské šansony, ač rozhodně francouzská kavárna nejsme. Navíc jsme v Anglii, proboha. Hoďte tam alespoň Beatles, když chcete být tradiční. Teď jsem tu ale já.

Během úpravy regálu s čaji a kávou na prodej jsem si podupávala okopanou keckou značky Converse. Dneska tu moc lidí nebylo. Moje kolegyně Tanya seděla v šatně a chytala pokémony. Každou chvíli vyběhla ven se slovy, že se jí něco objevilo na mapě. Stejně jako teď.

„Můj první vodní pokémon!" A byla pryč. Ani jsem se za ní nepodívala. Proč taky. Její Černé vlasy a tmavší pleť bych si asi nespletla s jinou. Omyl, vlastně velký nos byl její poznávací znamení.

„Tak jsem tady." Otočila jsem se za hlasem. Přede mnou se lokty o pult opíral kluk. Hnědý rozcuch, šedé oči, asi nic neobvyklého. Byl i docela hezký, to ale neměnilo nic na tom, že jsem nevěděla, co chce.

„Pardon?" vypadlo ze mě překvapeně.

„Ta písnička. Jmenuje se „Pojď ke mně". Tak jsem tady." Nechápavě jsem se po něm podívala a sebrala z jeho blízkosti navlhlou utěrku.

„Vtipné. Co byste rád?" Utěrku jsem použila jako sušič rukou.

„Máš roztomilý přízvuk." Za to ten jeho zněl dost americky.

„To tak my Britové míváme podle vás cizinců. Mně se tvůj nelíbí." Usmál se. Já ne.

„Chceš něco, nebo ne? Pracuju." Vzhlédl k nabídce a chvíli si v ní četl.

„Tak třeba..." Přemístil svůj pohled na mě.

„Latté s nízkotučným mlékem, jeden borůvkový muffin a tvoje číslo." Nad poslední položkou jsem pozvedla obočí.

„A koštětem po hlavě nechceš?" Zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Moje objednávka mi bohatě postačí." Otočila jsem se k němu zády a dala se do přípravy kávy. Nebudu přeci dávat své číslo nějakému nevycválanému amíkovi bez vychování. Pustila jsem kávovar a našlehala si mléko.

„A nezapomeň, že má být nízkotučné." Nenechala jsem se vyvést z míry a pomalu nalila mléko do sklenice s kávou. Káva se zbarvila do tří různých odstínů. Má práce byla hotová, ale najednou vchodové dveře zacinkaly a do kavárny vběhla Tanya.

„Mám dva!" Cupitala ke mně za bar a mávala telefonem v ruce sem a tam. Nevěnovala jsem tomu pozornost.

„Pozor!" ozval se ten kluk a já se podívala na něj, i když jsem měla dávat bacha na to, jak mi Tanya převrhává kovovou nádobu s vařícím mlékem na ruku. Po hřbetu ruky se mi rozlilo nehorázné horko. Odezvou na to byl můj výkřik a škubnutí rukou pryč se snahou z ní dostat mléko pryč.

„Ježišmarja! Promiň! To jsem nechtěla! Dej to honem pod vodu!" Udělala jsem, jak přikázala a pustila si na ruku ledový proud vody. Nevnímala jsem, jestli je to lepší, nebo ne, i když jsem cítila jako by se mi odlepovala kůže od ruky. Tak moc to pálilo.

„Musíš s tím k doktorovi," hlas toho kluka zněl blízko u mě.

„Dej sem tu ruku." Všimla jsem si, že do hadru zabalil několik kostek ledu. Než jsem se nadála, přikládal mi ho na hřbet ruky. Druhou rukou mě držel za paži. Měl hebkou kůži. Takovou dětskou. Konec rozněžněné chvilky.

„Do hajzlu, to pálí!" vyhrkla jsem.

„Podej mi její věci, kde je tu nejbližší pohotovost?" Tanya kolem nás proběhla do šatny.

„Nemocnice Svatého Tomáše. Je to hned za rohem," zasyčela jsem. Tanya mu podala můj batoh.