Mary Pondová

28

   Odjel hned další den, když mě propustili. Doma se mnou byla mamka. Koukali jsme spolu na filmy, ale jak jsem předpovídala, příliv slz dorazil. Mamka mě celou dobu držela u sebe a nechala mě brečet. Byla celá promáčená, ale nic nenamítala. Já už bych se ozvala. Nevím, jak dlouho jsem nechávala průchod svým emocím, ale najednou uběhlo pět týdnů a já zjistila, že mám na sobě pořád jedno pyžamo a mám několik zmeškaných hovorů od Dana. Neměla jsem ale kuráž mu volat zpátky. Mamka chtěla, abych to udělala. Všimla jsem si, že mám zprávu v hlasovce. Tak jsem si ji poslechla.

„Ahoj, Mary. Tady Dan. Vím, že jsi chtěla pár dní na to, aby ses srovnala, ale hrozně mi chybíš. Chtěl bych tě vidět. Mohl bych si příští týden vzít volno. Jen třeba na dva dny. Klidně se na tebe jen podívám z letiště a poletím zpátky. Tohle odloučení nám neprospívá." To měl pravdu. Chovala jsem se sobecky.

„Mami?" Mamka nakoukla do ložnice.

„Ano?" Vylezla jsem z postele.

„Myslíš, že bych měla jet za Danem?" Viděla jsem na ni, jak ji ta otázka potěšila.

„Mile ho překvapíš, ale cítíš se na to?"

„Cítím, že chci být s ním."

„Tak si sbal kufr a vyraz, pomůžu ti zabalit."

O šest hodin později jsem stála na letišti. Mamce jsem řekla, že to zvládnu a zavolám, až dorazím. Nechtěla jsem mu volat, chtěla jsem ho překvapit. Zasloužil si to. Nemohl pykat za to, že jsem nedokázala donosit dítě. Víc než ta ztráta dítěte mě ničil fakt, že je zničený on. Nechtěla jsem o něj přijít, tak jsem nasedla do letadla a letěla za ním.

Doletěla jsem v pořádku. Měla jsem u sebe jeho adresu, nechal mi ji na lednici, kdyby se něco stalo. Svezla jsem se taxíkem. Amerika byla jiná. Hlavně ty žluté taxíky. Jako by amíci vůbec neměli vkus. Byla jsem ráda, když mě řidič vysadil kousek od areálu univerzity. Vysoký činžovní dům s recepcí. No to ne.

„Dobrý večer." Pozdravila jsem mile pána ve slušivé uniformě. Podíval se na mě skrz tlusté brýle.

„Dobrý večer, slečno, za kým jdete?" Postavila jsem vedle sebe malý kufr.

„Jdu za Danem Mosbym." Zvedl do ruky telefon.

„Mohl byste mu prosím nevolat? Jsem jeho snoubenka a přiletěla jsem z Londýna. Chtěla jsem ho překvapit."

„Mám pocit, že pan Mosby má návštěvu. Nevím, jestli vás tam můžu pustit." Návštěvu?

„Jakou návštěvu?"

„To je soukromá informace, slečno."

„Takže mi říkáte, že nemůžu překvapit svého budoucího manžela, i přes to, že mám na sobě prádlo od Victoria's secret, které jsem v kvapu koupila na letišti, abych ho oslnila?" Pozvedl obočí.

„Vcházeli tam s ním nějaký pán a slečna."

„Aha, takže kvůli tomu tam nemůžu?"

„Dobře, pustím vás tam. Je to osmé patro. Byt 3H." Sáhla jsem na madlo kufru a vydala se s díky k výtahu. Cesta nahoru nebyla dlouhá, ale já stále přemýšlela nad tím, kdo asi byli ti dva, kteří s ním šli do bytu. Asi nějací přátelé. Konečně jsem po úmorných minutách stála před bytem 3H. Sbírala jsem odvahu, ale zaklepala jsem. Nic. Znovu jsem se dotkla klouby dveří. Nikdo nepřišel otevřít. Šel vůbec domů? Byl to vůbec on? Zkusila jsem naposledy zaklepat. Najednou jsem zaslechla šramocení zámku. Chvíli to trvalo, ale dveře se pootevřely a zpoza nich vykoukla blonďatá hlava.