Mary Pondová

23

   Ráno jsem se probrala zahrabaná v bílém povlečení. Jak jsem zjistila, mělo na sobě zlaté výšivky. Cítila jsem se krásně a odpočatě. Hlavně jsem měla pocit, že mě nic netíží. Navíc jsem čichala vajíčka a kávu. Neochotně jsem se vyhrabala a posadila se. Promnula jsem si obličej a vytáhla nohy zpod teplé deky. Měla jsem na sobě jedno z Danových triček, které mi půjčil, abych nemusela spát v šatech. Klišé, co? Zvedla jsem se z postele a vydala se do obýváku, kuchyně a jídelny. Dan stál oblečený do půli těla u plotny. Docela mu to slušelo.

„Ahoj." Zamumlala jsem. Ihned se ke mně otočil a usmál se.

„Ahoj. Sedni si, za chvíli bude snídaně." Došourala jsem se k dřevěnému kruhovému stolu a posadila se k němu. Propletla jsem si nohy mezi sebou a čekala. Zanedlouho přede mě položil hrnek s kávou, talíř s míchanými vajíčky a opečené toasty. Sedl si naproti mně a dal se do jídla, tak já taky. Bylo to dobré. Přidal do vajíček i šunku. Mňam.

„Je to dobrý."

„Díky. Jak ses vyspala?"

„Jo, dobrý, ta postel je měkká. Skoro jsem zapomněla, jak moc."

„Je to skvělá postel. Štve mě, že tady spí jiní lidé."

„Jak jiní lidé?" Sáhl pro další toast.

„Celé ty dva roky jsem ten byt pronajímal. Docela to vynáší. To jsem taky včera řešil s Mirandou. Budu kousek odtud kupovat další byt."

„Takže v našem bytě bydlí jiní lidé?"

„Už dva roky to náš byt není, Mary. Nemohl jsem ho jen tak prodat. Nestýskalo se ti po něm?"

„Jo, ale prostě...Já nevím. Bylo to naše místo. Pak se dozvím, že v té posteli spalo plno cizích lidí. Už to není naše postel." Zavrtala jsem vidličku do vajec a povzdechla si.

„Asi bych měla jít." Vidlička dopadla na talíř a já se zvedla ze židle.

„Mary, proč? Vždyť se tolik nestalo. Taky mi tohle místo chybí. Nedokázal jsem se ho vzdát. Pořád jsem doufal, že se do něj vrátíme. Jenže nevraceli, tak jsem ho pronajal, abych se ho nemusel zbavit."

„Jenže nám nemá chybět. Neměli jsme tady spolu být, neměli jsme spolu spát. Nic z toho se stát nemělo. Teď po mně budeš chtít, abych se k tobě vrátila, ale to já už nemůžu." Vydala jsem se do ložnice a slyšela, jak za mnou vrže židle.

„Já po tobě nechci, aby ses ke mně vrátila. Chtěl jsem po tobě moc, když jsem ti dal ten prstýnek. Uvědomil jsem si to až moc pozdě. Muselo tě to děsit." Stál ve dveřích ložnice, zatímco jsem si na sebe brala spodní prádlo.

„Připadala jsem si jako v kleci. Milovala jsem tě, ale nedokázala jsem se usadit a žít s tebou."

„Teď už to chápu. Proto jsem za tebou nepřijel. Do Anglie jsem se vrátil až za několik měsíců." Posadila jsem se na postel.

„Nenáviděla jsem se za to, co jsem ti udělala."

„Teď už to nevyřešíš."

„Muselo ti být hrozně a já prostě odjela a dala přednost svému životu."

„Děkuju ti za to." Zmateně jsem se na něj podívala. Dál se opíral o rám dveří.

„Donutilo mě to, abych se vrátil do školy. Asi bych se nenáviděl, kdybych nedostudoval. Tehdy jsi měla ve všem pravdu, když jsi mi pořád vnucovala, jak se k sobě nehodíme."