Mary Pondová

24

   Zavolala jsem Chelsie, že nepřijdu na zkoušku, protože musím balit. S Danem jsem se dohodla, že mi pošle v poledne stěhováky, tak ať jsem připravená. James ani Dean doma nebyli, tak to bylo jednoduché. Všechno jsem házela do krabic. Nábytek jsem tam mohla nechat, protože v tom bytě byl náš původní. Jen jsem sebrala povlečení a peřiny, kdyby náhodou. Stěhováci přijeli opravdu na čas. Všechno naložili a odvezli do druhého bytu, kde už čekal Dan.

„Ahoj." Pozdravil mě společně s polibkem na tvář. Nechali jsme vejít stěhováky s prvními krabicemi.

„Ahoj." Vynesení věcí bylo poměrně rychlé. Do čtvrt hodiny bylo všechno venku.

„Ať se vám tu žije dobře." Popřál nám a potřásl si rukou s Danem jeden ze stěhováků. Ani jeden z nás jim neodporoval. Nepochopili by to.

„Díky." Dan jim dal něco od cesty a zavřel dveře. Já se zatím vydala otevřít první krabici s věcmi.

„Vypadá to, že budu muset odjet už zítra." Ohlédla jsem se na něj.

„Škola?"

„Matka mi zařídila schůzku v nějaké nemocnici, kde by mě na stáž vzali."

„Jak jinak. Potřebuje tě odsud dostat, ale musíš jet. Tu praxi potřebuješ." Sedl si vedle mě na zem.

„Nechci od tebe odjet." Řekl vážně. Vytáhla jsem první štos knih a položila je vedle nás.

„Nech toho. Tvůj život je v Americe. Můj tady."

„Jenže já cítím, že není nic důležitějšího než ty."

„Posloucháš se? Mluvíš stejně jako před dvěma lety." Dál jsem tahala věci ven.

„Jsem starší, ale pořád k tobě něco cítím a nechci před tím utíkat."

„Musíš utéct, Dane." Podívala jsem se na něj.

„Uteč ode mě. Se mnou tě nic nečeká. Věděla jsem to tehdy, vím to i teď."

„Neodháněj mě od sebe."

„Za dva roky mi poděkuješ."

„Tentokrát ne."

„Dane, prosím. Nedělej nám to zase těžší." Zvedla jsem se i s knihami a uklízela je do volných polic v obýváku.

„Já se svého života nevzdám, ty svého taky ne, tak nevím, o co se snažíš."

„Vzdal bych se ho."

„Nech toho!" Rychle jsem se k němu otočila čelem. Asi jsem hodně zvýšila hlas.

„Co? Za dva měsíce stejně končíš."

„Za měsíc." Opravila jsem ho.

„Tím líp. Vykašli se tady na všechno a pojeď se mnou na prázdniny do Ameriky. Třeba se ti tam zalíbí."

„Nebudu žít v Americe. Nejsem na to stavěná. Chci zůstat tady."

„Dobře. Půjdu si sbalit." S tím odešel do ložnice. Zavřel za sebou dveře. Došlo mi, že se mezi námi dělo přesně to samé. Akorát bez prstýnku.

Celou noc jsme spolu nepromluvili. Dan spal na gauči. Okomentoval to tím, že je to teď můj byt a on je návštěva. Až ráno jsem musela rychle na toaletu, tak jsem kolem něj prošla, jenže on už tam nebyl. Zastavilo mě to v jediném pohybu. Ani se nerozloučil. Udělal mi to, co jsem udělala já jemu. Bez dopisu. Prostě odešel. Nemělo mě to tak sebrat, ale stalo se a najednou mi zase hrozně moc chyběl. Posadila jsem se na gauč. Opět se mě zmocňoval pocit, že netuším, co dělat se svým životem. Musela jsem ale žít stejně jako předtím.

/Po mega dlouhé době další část a dneska vás čeká ještě jedna jako bolestné, protože tahle je docela krátká :)