Mary Pondová

3

   Doma jsem si zalezla do postele a rozhodla se, že do konce dne nebudu nic dělat, protože jsem dostal v práci volno za to, že se mi stal pracovní úraz. Charlie si šel balit tašku, protože měli někam jet s kamarády z vysoké k vodě. Nevím přesně, kam, ale...Je mi to asi i jedno. Jediné, v co jsem doufala, bylo, že to nikdo nezavolal rodičům, ale co čert nechtěl...Začal mi zvonit telefon. Táta.

„Čau tati, jak je na kanárech?"

„Cos zase vyváděla?"

„Nic. Pracovní nehoda. To se v práci stává."

„Měla bys přijet za námi."

„Mám brigádu."

„Teď ne. Skoro na týden."

„Nechci nikam jet."

„Mamince se nelíbí, že zůstaneš sama doma."

„Chápe mamka, že je mi už osmnáct? A navíc jste mi to dovolili..."

„Dokud ti Gary neošetřoval popálenou ruku."

„Stává se to i v lepších rodinách."

„Na pár dní. Pak se vrátíš a budeš moct být dál sama doma."

„To těžko. Bude doma Charlie."

„Alespoň na tebe dohlédne."

„Nikam nejedu."

„Pošlu ti mailem letenku a zítra na tebe počkám na letišti. Jdi si sbalit. Domluveno?"

„No jo. Čau."

„Zabiju tě, Charlie!" Do pokoje nakoukl majitel hlasu.

„Copak, musíš za trest trávit rodinný výlet s našima?" Odhodila jsem telefon vedle se na postel a lehla si na záda. Překryle jsem si zdravou rukou čelo.

„Chtěla jsem najít toho kluka." Vydechla jsem jen, až mě překvapilo, že jsem něco takového vyslovila nahlas.

„Toho z nemocnice?" Neodpověděla jsem.

„Mar, na světě je plno kluků. Třeba za to ani nestál. Na kanárech potkáš lepšího a se surfařským prknem." To mě donutilo k úsměvu. Měl pravdu.

Další ráno mě Charlie hodil na letiště. Celou dobu si stěžoval, že nestihne dojet pro kámoše na druhou stranu města, ale já za ty dopravní zácpy nemohla. Nakonec jsem si musela vystačit s letištěm plným lidí, kufrů a front k přepážkám. Čekala jsem dlouho, ale nakonec jsem milé paní za pultem podala svůj pas a letenku. Na vážicí pás jsem položila svůj menší kufr, protože koneckonců nebudu potřebovat víc než plavky, ručník a opalovací krém.

„Vaše brána je již otevřena, slečno." Kývla jsem jí a odešla z fronty. Možná jsem ale měla jít druhou stranou. O pár metrů dál jsem zahlédla toho kluka. Pevněji jsem stiskla popruh svého pruhovaného batohu. Mírně mi zacukaly koutky. Okamžitě s cukáním přestaly, když Danovi do náruče vběhla nějaká blondýna. No, alespoň jsem na něj mohla přestat myslet. Prohrábla jsem si vlasy a podívala se na tabuli odletů, kde už svítil můj let zeleně. Nebudu tu přece stát a pozorovat je. Rozešla jsem se proto pryč.

Postavila jsem se do fronty u pasové kontroly a čekala. Z hlavy jsem ale nemohla vymazat to, co jsem viděla. Mohlo mi to být jedno, ani jsem je neznala. Svým způsobem mi to ale vadilo a já nevěděla proč. Možná jsem si myslela, že by to mohl být fajn kluk, se kterým bych mohla zažít nějaký letní románek, než se vrátí zpátky do Ameriky? Jo, chápu, byla hloupost, si to myslet, akord, když má přítelkyni.

„Mary?" Zamračila jsem se. Ten hlas jsem znala. Dokonce i toho člověka, když se naše pohledy setkaly. Asi jsem trochu zpanikařila.

„Ježíš, čau Dane, jak jde život? Dlouho jsem tě neviděla, máš se dobře? Určitě se máš dobře, jsou prázdniny, máš holku a tak. No, já zrovna jedu pryč za našima. Budeme se slunit a sexy barmani mi budou nosit jedno mojito za druhým a budu se náramně bavit i se svojí spálenou rukou. No, co ty?" Jediné, co udělal, bylo, že se začal smát. Dala jsem si zdravou ruku kolem pasu.

„Co? Řekla jsem něco špatně?"

„Myslíš Kitty?" Jestli myslí tu blonďatou Američanku, tak ano. Pokrčila jsem rameny.

„Kitty je moje ségra. Přiletěla za mnou sem, abychom mohli trávit léto společně u prarodičů. Stojí támhle." Ukázal někam vedle sebe. Všimla jsem si jí, jak se opírá o šedý sloup.

„A s tím mám dělat co?" Povytáhla jsem hlas o něco výš, což jsem dělala taky, když jsem musela uznat, že jsem se zmýlila.

„Asi nic, jen jsem chtěl tenhle omyl uvést na pravou míru, což mě přivádí k otázce, proč s tebou nejede tvůj přítel Charlie?" Teď jsem propukla v smích já. Jeho úsměv zmizel.

„Co?" Musela jsem pryč z fronty. Podlezla jsem černou pásku a stanula blíž k němu.

„Charlie je můj starší brácha." Danovi se zřejmě dostavil „aha-efekt". Přejel si dlaní po šíji a nervózně se usmál jako jedna z Disneyho animovaných postav.

„To je docela trapas, co?"

„Ale nejsme klišé dvojka. Potkali jsme se na letišti už na začátku příběhu."

„Dostanu šanci, až se vrátíš?"

„Nic o tobě nevím."

„Já o tobě taky ne. Můžeme hrát hru na otázky. Máš tužku a papír?"

„Jen tužku. Na co ji potřebuješ?" I tak jsem se začala přehrabovat v batohu, abych našla svou černou fixu.

„Uvidíš." Podala jsem mu ji. Otevřel ji a natáhl se pro mou zdravou ruku. Nejdřív jsem ucukla, ale když se mě dotkl, vrátila jsem ji k němu. Na paži mi psal nějaká čísla. Asi jeho číslo. Já jsem blesk. Fixu mi vrátil.

„Tak se uvidíme." Dostala jsem ze sebe, protože jsem viděla, že fronta ke kontrole se výrazně zmenšila.

„Dobře. Když si to nerozmyslíš." Rozešel se ode mě pryč a já se vrátila do fronty. Vytáhla jsem z kapsy telefon a naťukala do něj jeho číslo. Plus... „Byl bys raději dvakrát tak chytrý, nebo dvakrát tak šťastný, než jsi?"

„Slečno, váš pas, prosím." Podala jsem ho ochrance a po navrácení jsem prošla bránou. V kapse se mi ale ozval telefon. „Chytrosti není nikdy dost."

„Dobrý den." Pozdravily mě v letadle sborově tři letušky.

„Dobrý den." Cestou ke svému místu jsem shlédla k displeji. „Šťastný let."

}_