Zpátky doma

16 0 0
                                    

"Ghal hul nas er." Zjevila se záře a mé zranění bylo pryč. Jizva zůstala a přesně tak jsem to i chtěla. Miluju jizvy.
Vstala jsem a vzala svůj luk, meč i své dýky.
Všimla jsem si, že jeden z nich měl šátek přes ústa a nos a tak jsem si jej vzala a uvázala.
Vyrazila jsem zase na cestu. Po tomhle jsem se neodvážila odpočívat.
Po několika hodinách jsem konečně Videla brány hlavního města. Usmála jsem se. "Vracím se domů." Zašeptala jsem a pokračovala v cestě.
----------------
Brány města byly otevřené. Takže dostat se tam nebylo nic těžkého. Ale kam jsem měla jít? Domů se vrátit nemohu. Ale nemohu ani riskovat, že mě najdou. Musím najít Roffa.
Zahalená v černém jsem se plížila čtvrtí ve které bydlí Roff. Ale jak mu to říct? Nemůžu ho ohrozit. Ne tak moc. Stačí, aby mě někdo viděl, aby mě viděl jeho otec nebo jeho matka a může být mrtvý. A já také.
Přikradla jsem se k oknu jeho lože a vzala kousek pergamenu. Něco na psaní. "Roff, henw ouy ees agmas, nan ouy nac yas? Nyxava muer." Tuhle zprávu může pochopit pouze Roff. Pouze Roff může znát význam a vědět, kdo je autorem.
Spěchala jsem do Nyxava muer na místo, kde jsme poprvé lovili. Sedla si do tmy a čekala, než se zjeví můj přítel.
Po hodinách čekání jsem konečně zahlédla přicházet elfa. Nebyla bych to já, kdybych ho nepoznala už jen podle hlasitosti chůze a rytmu dechu.
Pomalu jsem vylezla ze tmy a naše pohledy se střetly. Usmála jsem se a on také.
V očích mě štípaly slzy štěstí. Nevydržela jsem to a rozeběhla se k němu. Otevřel náruč a já ho objala tak prudce, že jsem ho malém porazila na zem. "Mrzí mě to. Mrzí mě to." Vzlykala jsem mu do ucha a cítila, jak mě hladil po vlasech. "Agmas, rehe si theser." Zašeptal mi a já začala kroutit hlavou.
"Nabeth...Nabeth kvůli mě zemřel..." Vzlykla jsem a on mě v objetí stiskl pevněji. " Ale co ty? Co si jim řekl?" Odtáhla jsem se od něj a viděla v jeho očích štěstí. "Že tě unesl. Že si to musela udělat." Zašeptal a já ho zpražila naštvaným pohledem.
"Proč? Proč si lhal?!" Okřikla jsem ho a viděla, jak se jeho štěstí mění v popel. A jeho místo zaujímá smutek bok po boku se žalem.
"Doufal jsem, že mi uvěří. Prý jsem ale zaslepen láskou a ty jsi obyčejná zrádkyně." Vidím jak v něm stoupá vztek. Celá jsem se zachvěla. "A...je to pravda?" Dostala jsem ze sebe. Nechápavě se na mě podíval a zakroutil hlavou.
"Agmas, dějí se hrozné věci. Král se zbláznil. Popravuje náhodné lidi na ulici ale jeho garda mu zůstává věrná. Všichni už toho mají dost." Zašeptal.
"Proč jsi vlastně tady? Je to nebezpečné." Nechápal. Zahleděla jsem se za něj. Cítila jsem, že bych se tam měla dívat.
A pak jsem to spatřila. Bílého jelena. Kývla jsem a pohlédla zpět do Roffových šedých očí. "Jsem tady, abych pomohla mému národu"
Nechápavě se na mě podíval. "Není to tvůj národ. Jsi zločinec, Agmas." Selhal mu hlas a položil svou ruku na mou tvář. Celá jsem se zachvěla. Proč na mě tak působí?
"Je mi...je mi moc líto, co se stalo Nabethovi." Vzlykla jsem a setřela si slzu z tváře. Roff se na mě jen nechápavě podíval a nadzvedl obočí. "O čem to mluvíš?" Mírně se na mě usmál. On to neví? Hrdlo mě začalo bolet a slova se mi zadrhávala v krku.
"Katricia mu uťala hlavu. Kvůli mě. Neměla jsem ho do toho zatahovat." Rozplakala jsem se a nechala Roffa, aby si mě přitáhl k sobě. "Co to povídáš? Vždyť jsem s ním dnes mluvil." Usmál se a já se od něj odtáhla. "Cože? Jak?! Viděla jsem to." Nechápala jsem to. Pak jsem se ale sekla. Všechno mi do sebe začalo zapadat. Náhle mě zcela pohltil vztek a měla jsem chuť zničit vše okolo sebe. "Roffe, vím, že to po tobě nemohu žádat." Začala jsem a rychle si setřela zbytky slz. "Ale pomůžeš mi osvobodit náš národ?" Zašeptala jsem do ticha noci a napjatě čekala, jak odpoví.
"Agmas, půjdu za tebou kam bude třeba. S tebou bych šel klidně i rovnou na smrt. Takže ano, ano ohera kestu it." Okamžitě jsem ho pod návalem štěstí objala.
"Díky!" Usmála jsem se. Připadala jsem si teď jako malá holka. "Co musíme udělat nejdřív?" Zvědavost mu plála v očích jako světlušky ve tmě. Zvážněla jsem a přemýšlela. Avšak ne příliš dlouho. "Mesterda Katricia."
----------------------------------------
Já a Roff. Oba zahaleni v černém jsme šplhali do věže hradu, ve kterém Katricia žila. Přece jen, je člen královské rodiny.
Chytila jsem se výklenku ve zdi a přitáhla se. Roff šplhal pomocí dýk, prý se mu tak lépe pohybuje. Ale já myslím, že chce jen být připraven.
Chytila jsem se tepare a přitáhla se. Vyhoupla se do okna a tiše skočila dovnitř. Hned za mnou udělal to samé Roff.
Katricia tam stála, zády k nám. Vlasy černé jako havraní peří měla rozpuštěné. Na sobě měla bílou košili a černé kožené kalhoty. U pasu měla svůj meč. "Agmas. Achavel." Zasmála se a já se celá napjala.
"Proč si nás zradila?" Vyjekla jsem hned naštvaně a vyrazila oproti ní ale Roff mě za ruku přitáhl zpět.
"Protože jsem věrná své rodině." Pohrdání z ní šlo cítit. Mluvila chladně a odměřeně. Chovala se jako opravdová neteř královny.
"Jak si mohla?! My jsme byli tvá rodina! A co si udělala Nabethovi....za to tě zabiju." Procenila jsem skrze zaťaté zuby a tasila meč. Roff mi položil ruku na rameno. "Ale Nabeth žije." Zašeptal mi a já se uvolnila.
"Jak říká Roff. Nabeth žije." Zasmála se pobaveně a otočila se. Oči měla plné nenávisti a vzteku. Její rty říkali 'Ahoj, kamarádko!' avšak její oči křičely 'Zabiju tě!'.
"Jak si to udělala?!" Zakřičela jsem na ni a měla co dělat, abych se na ni hned nevrhla. Pobaveně se usmála a olízla si rty. "Liuze elkez."
Celým tělem mi projel mráz. Napjala jsem se a ztuhla. Mé oči naplnily slzy a celá jsem se chvěla. Ale zůstala jsem pevně stát.
"Jsi zerate!" Urazila jsem ji. Teď už i ona tasila meč a zaujala bojový postoj. Roff se okamžitě postavil přede mě a upevnil své držení těla. "Jsi zrádkyně. Zločinec. Jsi hledaná." Rozesmála se na celé kolo.
"Sereta! Sereta!" Rozkřičela se a já se vrhla naproti ní. "Roffe uteč!" Poručila jsem ale věděla, že to neudělá. "To je rozkaz!" Naše meče se střetly.
Jiskry létaly, píseň boje zněla a my obě jsme proti sobě hrdě bojovaly. Roff se mezi nás snažil vmísit ale já ho pokaždé odstrčila.
Když v tom se rozrazily dveře a v nich stály stráže. Zlaté brnění se jim lesklo a meče byly připraveny stínat hlavy. Výhružně jsem pohlédla na Roffa a ten ač nerad zmizel v temné noci.
Couvala jsem ale meč jsem nepustila. Až jsem zády narazila do zdi. Byla jsem obklíčena. V čele stráží stála Katricia a na tváři jí prohrávala pobavený úšklebek.
Věděla jsem, že tento boj prohraji. Že nemám šanci. Avšak přesto jsem vyrazila proti strážnému a probodla ho. Dalšího jsem udeřila jílcem meče do hlavy.
Náhle mi tělem projela vlna prudké bolesti. Srazila mě na kolena a z úst mi vyšel bolestivý sten. Sledovala jsem jak mramorovou Podlahu obarvuje krev. Krev, jejíž zdroj je na mé noze. Stráže se mě chopili a uvěznili mě do špinavé a smrduté celý.
Kéž bych uměla to, co Shanar.
Byla jsem odsouzena k trestu smrti. Rozsudek bude vykonán za dva dny, za úsvitu.
Dva dny. Dva dny a můj život bude u konce. Dva dny a všechno to bylo zbytečné. Učení. Boje. Oběti. Co si asi myslí mí rodiče? Musí být zklamaní.
Ale ne. Podívám se smrti do očí. Budu se jí dívat do tváře, až si pro mě přijde. Jen ať přijde. Já čekám.

Poslední Žijící DruidWhere stories live. Discover now