Poslední Žijící Druid

Kousek moci

Mířili jsme k místu, kde se nacházela má moc. Aezor nás po cestě dostihl a připojil se k nám. Chodily jsem hodinu a blížili se blíž a blíž. Agmas vypadala vyčerpaně ale pokračovala dál.
"Jak je to ještě daleko?" Slyšel jsem jak popadá dech. Zněla vyčerpaně.
"Mělo by to být v tamto lese" Ukázal jsem na les před námi. Konečně jsme byli na místě. Agmas se pomalu neudržela na nohou.
"Počkej tady a odpočiň si. Já tam půjdu sám." Chtěla protestovat ale únava ji to nedovolila. Otočil jsem se k ní zády a šel do lesa.
Chvili jsem chodil a vyhýbal se stromům. Vyhnul jsem se stromu a za ním jsem uviděl malý hrad.
"To je ono" Zašeptal jsem a šel dál. Tento hrad patřil lidem. Rod Zeru. Rod, se kterým jsme byli v kontaktu za mé doby. Pamatuji si že měli dva syny a dceru.
Vešel jsem do hradu a uviděl malý trůn. Je to mnoho let ale pořád je tu vše stejné jak si to pamatuji. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl ho. Vodopád.
"Tam kde visí vodopád modrý,
Tam najdeš sílu do zhouby"
Nikoho by nenapadlo že to bude obraz. Všichni by šli hledat tekoucí vodopád. Ale pravda je taková že se moje síla nachází v obrazu, na kterém je vodopád. Přišel jsem k němu blíž. Cítil jsem z něho mou sílu.
Ten obraz byl tak krásný. Byl na něm modrý vodopád obklopen přírodou. Byli na něm i zvířata. Dotkl jsem se obrazu a ucítil bolest hlavy.
---------------------------------
Jsem zase před hradem. Ale vypadá jinak. Vypadá tak... živě.
"Synu." Otočil jsem se a uviděl sebe a mého otce. "Jsme zde, protože nás pozvali."
"Tak proč jsem zde i já?" Vypadal jsem zmatený a nervózní. Otec se usmál.
"Protože si to jejich dcera vyžádala." Mohl jsem vidět jak jsem se zčervenal. Vešli dovnitř a já je následoval. Byli tam, kde jsem byl já před chvílí. Seděl tam muž na trůně a po boku měl ženu.
"Zdravím tě Aezore. A tebe taky Shanare" Uklonili jsme se. A pak jsem ji uviděl. Byla tam krásná dívka. Měla zlaté vlasy, překrásné šaty a oslnivý úsměv.
"Mladý Shanare. Možná už znáš mou dceru Dany." Přikývl jsem a její oči se rozzářili. Byla překrásná. "Vyžádala si tvou přítomnost a proto si přeji abys na ni dohlédl."
"Ano, králi." Dany ke mě přiběhla a chytila mě za ruku.
"Pojď" Usmála se a táhla mě do zahrad.
-----------------------------------
Těžce se mi dýchalo. Byl jsem celý zpocený a nohy se mi klepaly. Srdce mi rychle bušilo. Ještě víc než, když jsem měl vzpomínku s Alejou. Co je to za pocit? Kdo to byl? Kdo byla ta Dany?
Najednou se všechno začalo bortit. Jak jsem byl mimo tak jsem musel omylem vypustit trochu mé magie. Musím zmizet. Dotkl jsem se obrazu a zrušil pečeť.
" Nas rah da mar knuh" Obraz začal svítit. Udělal jsem to samé co s prstenem. Vysál jsem moji moc. Pak jsem se rychle otočil a utíkal z hradu pryč.
Podíval jsem se na hrad ale zbyla jen zřícenina. Šel jsem zpátky k Agmas.
Byl jsem na cestě zpátky k Agmas, když jsem jí po cestě potkal. Neposlechla mě.
"Neřekl jsem ti ať tam zůstaneš?" Nebyl jsem na ni naštvaný. Jen jsem byl zklamaný že mě neuposlechla.
"Viděla jsem jak se hrad hroutí. Myslela jsem že si zemřel" Její hlas byl vcelku ustaraný. Ona je opravdu jediná, které teď věřím.
Rozhodl jsem se.
Udělám něco co jsem neudělal po mnoho let. Ukážu ji něco co vidělo jen pár lidí.
Ukážu ji svou tvář.
"Agmas. Jsi jedna z mála, kterým věřím. Můžu tě pokládat za svou kamarádku." Byla plná napětí co řeknu dál.
"Udělám něco co jsem udělal za můj život párkrát." Napětí ve vzduchu se dalo krájet ale pokračoval jsem.
"Ukážu ti svou tvář " A stím jsem si sundal kapuci, která měla zahalit mou tvář.
---------------------------------------------------
Byla jsem překvapena tím, co udělal. Už od začátku mě zajímalo, jak vypadá ale smířila jsme se s tím, že se to nedozvím. A teď jsem tady, stojí přede mnou s odkrytou tváří a já si ho mohu detailně prohlédnout.
Na to, že mu je 1000 let vypadá mladě. Oči bílé jako tesáky novorozeného vlka, vlasy krátké ale černé jako je sama noc, přes levé oko se mu táhne jizva a na tváři má strniště. Jemné rysy a na krku tetování zatočeného draka s bleskem uvnitř.
Nevěděla jsem, co bych na to měla říct. Neměla jsem na to, co říct a tak jsem jen stála a zírala na něj jako na zjevení. "Et demonstrabo tibi debere fiducia." Usmála jsem se. Jenže jak? Jak mu mám prokázat důvěru, když neskrývám žádné tajemství? Alespoň ne něco důležitého.
"Zapomněla si, že elfsky neumím." Prohodil nervozně a já se zasmála. "Řekla jsem, že bych ti také měla prokázat důvěru. " Mírně jsem kývla hlavou. Pak mě to napadlo. Vyhrnula jsem si černou vestu těsně pod prsa a ukázala Shanarovi velkou téměř zahojenou jizvu. Nechápavě střídal pohled na mé oči a na mé břicho.  "Mea culta commisa tatem ducia ad onem." Usmála jsem se a uvědomila si, že mi nerozumí. "V mé kultuře je svěření slabosti, důkazem důvěry." Viděla jsem, že to pochopil a usmál se.