Pomsta

16 2 0
                                    

Nemůžu přestat myslet na mojí sestru. Nemůžu uvěřit že jsem na ni zapomněl. Pořád si to vyčítám. Zapomněl jsem na všechno okolo a myslel jen na ni.
Nechci ani pomyslet na to že jsem tam pro ni nebyl. Za chvíli vyrážíme najít nějaký úkryt. Blíží se další bouře, za kterou jsem tentokrát mohl já. Bouře mi nevadí ale pro ně zdá se ano. Procházím se sem a tam. Chci si vzpomenout na víc ale zdá se že si vzpomenu vždy v tu dobu když jsem na místě kde se to stalo. Ale mám pocit že jsem nedaleko něčeho na co si nedokážu vzpomenout. Proto se tam vydávám.
Po chvilce chůze jsem na místě. Měl by tu být les a jezero ale jediné co se zde nachází je tráva. Čistá louka. Nic víc. Nic míň. Povzdech jsem a otočil se. Odcházel jsem, když to přišlo. Něco bylo jiné. Věděl jsem to a neudržel se na nohou. Padnul jsem na kolena.
----------------------------------
Zase ta scéna v vesnici. Všude jsou mrtvý a les pomalu pohltil oheň. Vidím sebe jak běžím skrz kouř, když uslyším křik.
"Shanare!" Vidím svoji sestru jak ji někdo drží. Nevidím mu do tváře. U krku má dýku. Ale ne. Prosím ne!
"Alejo! Okamžitě ji pusť!" Křičím na něho. Vypadá že si to užívá. Tasím meč od mého otce.
"Ale. Ale. Ne tak rychle. Snad nechceš aby zemřela nebo ano?" Měl jsem pravdu. Užívá si to. Chce mě vidět trpět. Ale kdo to je? Ten hlas už jsem slyšel.
"Dobře. Jenom ji neublížuj" Prosil jsem ho. Viděl jsem strach v jejích očí. Měla strach a mě to rvalo srdce.
"Shanare. Ty si byl vždycky dobrosrdečný idiot. A tady jsou následky." Usmál se a podřízl moji sestře hrdlo. Pak se rozplynul v kouř.
Rychle jsem utíkal k Aleje ale bylo pozdě. Pomalu odcházel její život pryč. Nedokážu zastavit moje slzy. Najednou zvedne ruku a setře mi je z tváře.
" Neplač. Vím že jsi udělal vše co jsi mohl." Říkala to pomalu a vykašlávála krev. "Vždycky budeš můj bratr, kterého miluji." To bylo poslední co jsem od ní slyšel.
"Ne! Prosím! Zůstaň se mnou! Prosím!" Můj hlas byl zlomený. Zanechalo mi to v srdci díru, která už nepůjde vyplnit. Cítím vztek. Obrovský vztek. Moje oči jsou plné hněvu. Pomalu jsem se postavil a rozběhl se směrem kde jsem viděl naposled jejího vraha. Utíkal jsem za sebou.
Byli jsme pryč z lesa. Všude bylo prázdné prostranství. Uviděl jsem sebe jak jsem padl na kolena. Přišel jsem blíž a ucítil to. Obrovská magická energie.
Slyšel jsem svůj řev plný hněvu a smutku. Kolem mě začali padat blesky. Všude kolem byla bílá aura tak mocná že všechno kolem shořelo.
"Najdu tě! Až tě najdu tak si budeš přát abys umřel!" Řval jsem do prázdná. Vstal a otočil se mým směrem. Uviděl jsem je. Moje oči. Byli jiné. Nebyli zelené jako vždycky. Jejich barva byla bílá. Barva, která ti dokázala nahlédnout do duše.
-----------------------------------
Těžce dýchám. Pořád jsem na kolenou. Nemůžu popadnout dech. Všechno bylo tak náhle. Jako by se mi to stalo před očima. Pečeť na moji magii se zlomila.
Už vím jak jsem získal moji magii. Skrz hněv. Musím ji získat zpátky a najít toho kdo je za vše zodpovědný.
Pomstím svoji sestru.

Poslední Žijící DruidWhere stories live. Discover now