Poslední Žijící Druid

Probuzení Magie

Vstala jsem velmi, velmi brzy ráno. Ještě před svítáním, neboť přesně za svítání se mám sejít u stájí se svou družinou.
Vstala jsem ze své vyhřáté postele a bez sebemenšího zaváhání či zdržování si začala plést cop, aby mi vlasy nepřekážely.
Jen, co jsem byla hotová oblékla jsem se do černých kožených kalhot, zelené vesty a vysokých hnědých bot.
Vzala jsem toulec se šípy z dubového dřeva a havraního peří. Můj milovaný luk vyrobený z paroží posledního bílého jelena.
K pasu jsem si připla opasek s pochvou na meč, samozřejmě i s mým mečem. Na každé stehno jednu dýku a mohla jsem vyrazit. Samozřejmě, že jsem tam byla první.
Chvíli po mě dorazil Nabeth.
"Zdravím Nabethe, synu Cyderia a Perpi." Usmála jsem se a mírně poklonila. "Já zdravím tebe, Agmas, dcero Euria a Siery." Běžný elfský pozdrav. "Nastraia che?" Zeptal se Nabeth. "Kerava." Jednoduchá odpověď avšak s úsměvem na tváři.
Z dáli už jsem viděla přicházet Roffa. Bílé vlasy mu vlály v ranním větru a šedé oči zářily jako hvězdy na noční obloze. "Zdravím Roffe, synu Aika a Nyx." Roff je synem Generála, je štěstí, že ho mám ve své družině.
"Jak jste se vyspala má paní?" Já nejsem urozená. To jen Roff se mnou tak mluví. "Niaka asmi." Na tváři mu tancoval úsměv.
"Ty dvě mají vždy spoždění." Postěžoval si Nabeth. "Nabeth, na dejava." Uzemnila jsem ho. Konečně jsem je viděla přicházet. Periu. Vlasy měla žluté jako je samo slunce a oci modré jako moře. Katriciu, černé vlasy jako uhel, měla spletené v copu a hnědé oči připomínaly oči vzteklého psa.
"Zdravím Perio, dcero Soana a Niry." Kývla mi na pozdrav. "I tebe Katricie, dcero Spese a Nier" Katricia je neteř královny.
"Niestra nande a samasfa?" Jakobych jim to už neříkala. "Jdeme do lesů. Na lov. Musíme cvičit." Neposlouchali mě protože by museli. Oni chtěli.
A tak jsme společně šli do Nyxava muer, Temného lesa. Zvěře tam bylo vždy dost a stráže žádné.
Chodili jsme hodiny a hodiny ale nikde nebyl ani Prave, zvíře s velkýma ušima a chutným masem.
"To je divné." Uznala jsem a připravila luk k výstřelu. Když v tom mi náhle někdo přitiskl dýku ke krku. "Névara." Zasmála jsem se. Žoldáci. Tento les je jich plný. Nabeth na něj mířil lukem. Udeřila jsem ho loktem ho břicha a vysmekla se mu, jeho dýka mě jemně škrábla na krku. Okamžitě jsem se vrhla k ostatním.
"Kesta tande!" Poručila jsem ale v tu chvíli nás obklíčilo mnoho, mnoho nepřátel. "Co budeme dělat?" Zeptala se Peria ustrašeně. "Bude mi ctí zemřít po vašem boku." Tasila jsem meč a vrhla se na mě.
Zbraně zpívaly své písně, bojové i bolestné výkřiky zněly mezi černými stromy temného lesa. Zrovna mou tvář potřísnila krev jednoho z nepřátel, když jsem se otočila.
Nabeth byl v obklíčení. Roff ležel na zemi a zoufale se snažil bojovat se dvěma žoldáky naráz. Katricii už nestačil dech a Peria byla zády natisklá na kmen stromu.
Beze zbraně, bezmocná.
Zvedla jsem meč a běžela jí na pomoc. Můj krok se však zastavil, když jsem viděla jak jí z úst vytéká krev. Jak se její vlasy barví na rudo. Jak její Cies opouští její tělo.
Mé oči naplnily slzy, měla jsem pocit, že mé tělo vybouchne. Padla jsem na kolena. Na hrudi jsem cítila silný tlak, jakoby mi ji drtili. Nemohla jsem se bolestí skoro nadechnout. Nenávist a zlost se ve mě hromadili nadpozemskou rychlostí.
Zakřičela jsem z plných plic, abych ze sebe dostala všechnu bolest. Obklopila mě zelená aura a všichni nepřátelé náhle padli k zemi.  Přes slzy  jsem viděla, jak se ode mne valí do všech stran energie.