Na křídlech minulosti✔

33)

Sebastian

Miloval jsem je. Tak moc a to obě dvě. Nemohl jsem se nabažit jejich přítomnosti. Mít ony dvě dohromady pro mě bylo tolik příjemné. Hřálo mě u srdce. Možná jsem byl po druhé v životě šťastný. Sledoval jsem svou milovanou dívku, jak svou dceru chová v náručí před spaním. Sledoval jsem svou dceru, jak klidně usíná. S panenkou a medvídkem. To nejrozkošnější stvoření na Zemi. To nejokatější děvče. To milé děvčátko. Byla tolik po její mamince, ale i po jejím otci. Kvítky růží. Nemohl jsem se nabažit pohledem na ně. Doufal jsem, že o své princezny nikdy nepřijdu. Nikdy je neuvidím v náručí jiného muže. Stál jsem za dveřmi a potají sledoval ty dvě divoženky.

,,Maminko?"

,,Ano broučku?"

,,Proč jsi tak hodně hubená?"

,,To ti řeknu, až budeš starší, holčičko milovaná."

,,A proč?"

,,Jen tak."

,,Maminko? Kdy uvidím tatínka?"

,,Chceš říct tajemství?"

,,Jo."

,,Tatínek už je tu nějakou dobu s námi."

,,Ale kde je?"

,,Přímo tady v domě, maličká."

,,A kdo to je? Vždyť tu nikdo cizí není."

,,Sebastian je tvůj tatínek, beruško."

,,Ty si ze mě děláš srandu, maminko?"

,,Ne..."

,,A proč pláčeš? Copak se stalo?"

,,Ale nic, drahá."

,,A má mě tatínek rád?"

,,Myslím, že ano."

,,Opravdu?"

,,Určitě."

,,Jak to víš?"

Už jsem to nevydržel. Vešel jsem do pokoje, abych zastavil jejich rozhovor. Jenže to jsem netušil, že nějaká má počáteční snaha byla úplně zbytečná.

,,Opravdu jsi můj tatínek?"

,,Ano. To opravdu jsem."

,,Proč jsi odešel?"

,,Nevěděl jsem, že jsi na světě."

,,Maminka říkala, že jsi odešel."

,,To je pravda."

,,A proč?"

,,Protože jsem byl moc a moc hloupý."

,,Nechal jsi tu maminku samotnou."

,,Znovu bych takovou chybu neudělal, princezno."

,,Odejdeš?"

,,Neodejdu."

,,Ale co když ano?"

,,Tak si to nikdy neodpustím."

,,Máš mě rád, tatínku?" Tatínku...

,,Nemám. Přímo tě miluji, holčičko. Stejně jako tvou maminku." Sklonil jsem se k ní a políbil jí na čelo. Ona mi omotala své drobné ručičky okolo krku a zašeptala.

,,Taky tě miluji, tatínku."

,,Patříte ke mně. To se nikdy nezmění." Zašeptal jsem.

,,Sebastiane? Měli bychom jí nechat spinkat. Určitě je unavená."

,,Dobrou noc, maličká."

,,Dobrou noc maminko. Dobrou noc tatínku."

Oba jsme odešli. Avšak naše cesty se ne a ne rozdělit. Jakoby nám nepřímo dávaly sygnály, že musí být spojené. Nějak si nejsem jist zda je to ten nejlepší nápad. Ona mě musí nenávidět. Za všechno.

,,Emmo? Proč jsi jí to řekla? "

,,Myslíš to, že jsi její táta?"

,,Ano."

,,Zasložila si to vědět stejně, jako sis to zasloužil vědět ty."

,,Rach s Johnem to veděli dříve než já sám. Nepoznal jsem to."

,,Měla jsem ti to říct hned, jak ses objevil."

,,Ne... Měl jsem to poznat."

,,Jak asi... To přeci nejde."

,,Je to má dcera, má krev."

,,Ale ty nejsi jasnovidec."

,,Měl jsem tu tenkrát být."

,,Nebo jsem ti to tenkrát měla říct, napsat..."

,,Je to má chyba."

,,Ona byla to nejhezčí, co mě potkalo."

,,Bylas na to všechno sama."

,,Máš možnost jí to vynahradit."

,,Ale její narození vrátit nelze."

,,Je spousta fotek."

,,Ještě jsem si je ani neprohlédl. Zapomněl jsem."

,,Bylo toho moc."

,,Jo."

,,Zítra se vrátíme domů."

,,No... O tom jsme s tebou potřebovali celou tu dobu mluvit."

,,O čem?"

,,Už tam nebydlíte."

,,Jakto?"

,,Prostě to z bezpečnostních důvodů už nešlo."

,,Kde bydlíme?"

,,Něco vymyslíme. Společně."

,,Jo." Pevně mě objala a políbila mě. Tentokrát na ústa."