Na křídlech minulosti✔

13)

A je tu ten den. Den, kdy se poprvé a doufám, že i naposledy ožením.

Stojím před zrcadlem v předsíni a pozoruji odraz muže v něm. Opravdu jsem toho nevyzráleho chlapa v zrcadle nazval mužem? Tak to bych neměl dělat.
Měl jsem na sobě světle modrou košili s tmavě modrým motýlkem, ačkoli původně jsem si měl obléci tu růžovou. Měl jsem ji zastrčenou v kalhotech a její knoflíčky byly zapnuté až ke krku, z menší náprsní kapsy mi čouhala růžová růže, to aby se neřeklo, že na sobě nemám nic růžového.
Černé dlouhé kalhoty obepínaly mé dlouhé nohy a nahou jsem měl kožené hnědé boty.
Vlasy jsem měl ostříhané a sčesané, abych nedělal ostudu. Nikdo mě nedonutí si moje krásné překrásné vlasy nagelovat nějakým smradlavým svinstvem. Kdo to má tvarovat, česat a vymývat?

Vyšel jsem z bytu a celou cestu přemýšlel o Rosie a Emmě. Doufám, že přijdou. Bez nich to prostě nebude ono.

Obě tu sedí, jsou tak trochu schované vzadu a pozorují mě, jak čekám na Sofii, která má nejméně půlhodinové zpoždění.
Emma se tváří neutrálně, nejspíš maskuje opravdové pocity. Rosie byla smutná a naštvaná, tvářila se nešťastně.
Jak tak na ně koukám uvědomuji si to, že jsem udělal chybu, když jsem Sofii požádal o ruku. Nikdy s ní nebudu mít dítě, protože ona děti nechce a nesnáší. Nikdy s ní nepoznám lásku, protože ona mě nemiluje a nikdy nebude. Nedokážu s ní žít. Žít s tím, že nemám to co jsem si vždycky přál.

Sofie konečně přicházela a já si všiml jak kouká na blonďáka ve třetí řadě a on její pohled oplácí.
Tak přesně tenhle týpek se mi představil jako Lukas. Že by to byl Lukas se srdíčkem?
Když už ke mně konečně došla, její pohled si mě zlostně přeměřoval pohledem.

,,Proč nemáš tu růžovou košili?"
,,Protože jsem chtěl modrou." Mrkl jsem na ní a ještě víc ji rozčílil.

A tak jsem tam tak bezduše stál a vůbec netušil, co ten úředník před námi říká, protože jsem nebyl stále úplně rozhodnut, jestli je to to správné, co bych měl udělat.
V tu chvíli jsem si nebyl jist ničím.

,,A tak se Vás ptám zda si zcela dobrovolně z lásky a bez postranních úmyslů berete zde přítomného Sebastiana Thompsona?"
,,Ano."
,,A táži se Vás, pane Sebastiane Thompsone. Berete si zcela dobrovolně zde přítomnou Sofii Watsonovou?"
,,Ne. Promiň mi to Sofie, ale nemohu si tě vzít." Řekl jsem nahlas.
,,Ty musíš." Začal náš šeptací rozhovor.
,,Nemusím."
,,Musíš, protože jsem těhotná."
To dítě prostě nemohlo být moje. Vzhledem k tomu, že já s ní vždy používám ochranu a navíc jsme spolu už nějaký ten pátek ani nespali.
,,To můžeš. Ale pochybuji, že ten prcek v tobě je můj."
,,Ale je. Vždyť ty sis vždycky přál dítě, ne?"
,,To jo, ale mé vlastní dítě." Rozhořčeně jsem se na ní podíval a byl jsem si jistý, že mé rozhodnutí je správné.

Ony pro mě byly správné...