Všechny barvy duhy

Historie LGBT komunity- I. část

Náhled na homosexuální, transsexuální a bisexuální jedince se v průběhu doby lišil- zatím co ve středověku byly takovýto jedinci většinou pronásledování, tak starověk byl ve většině případů pro ně příznivý.

Ve starověkém Egyptě byli lidé zaměřeni hlavně na rodinu a děti(a taky na posmrtný život), ale ani homosexualita zde nejspíš nebyla nijak pronásledována. Dokonce byly nalezeny ostatky dvou mužů z doby přibližně 2500 let př.nl., které patří mužům pohřbeým v intimní pozici(nosy k sobě). Dále z období období faraona Pepiho II. pochází příběh o lásce mezi faraonem a jedním z jeho vojevůdců.

Ve střední Asii(Babylon, Pákistán) homosexuálním stykům nebyl přáno a muž přistižený při styku s jiným mužem byl odsouzen k tomu stát se eunuchem(byl vykastrován). Naproti tomu v Persii velmi často vznikaly ódy na chlapce vína- mladíky sloužící v hospodách, vznikali častěji než ódy na ženy( velmi často to byly i básně o komerčním vztahu s transgender ženou či mužem)

V starověké Číně byla homosexualita, často nazývána vášeň řezané broskve, známá minimálně od roku 600 let př.nl., kdy byla poprvé zaznamenána. I zde na ni bylo nahlíženo jako na něco naprosto samozřejmého (homosexualita byla velmi populární v období dynastií Song, Ming a Quin). Stejně tak bylo nahlíženo na homosexualitu v Japonsku, kde vznikaly i obrázky shunga znázorňující mimo jiné i homosexuální styky(doporučuji negooglit to, byly to v podstatě předchůdci dnešního hentai, takže jsou tam i dívky například s chobotnicemi, jo Japonci jsou divní odjakživa).

V Indii byl přístup k jedincům odlišné sexuální orientace taky naprosto normální, dokonce bylo známo i několik vládců(králů i královen), kteří udržovali pohlavní styk jak s muži tak s ženami, několik panovníků mělo i v harémech příslušníky obou pohlaví. Samotná starověká Kamasutra mluví v některých pasážích o lásce bez pohlaví. V jižní Asii vznikla i třetí pohlavní kasta- Hijra, která je zde do dnes, jsou to transsexuální či intertextuální jedinci. V některé z dalších kapitol se k nim určitě vrátím.

V předkolumbovské Americe byla normální nejen homosexualita, ale i bisexualita, či "muži, kteří nejsou v souladu s pohlavím", tohle bylo u dětí rozpoznáno v relativně nízkém věku a byla tomu následně i přizpůsobena jejich výchova.

V mnoha společnostech Malaisie(hlavně Papua-Nová Gunie) byla homosexualita ještě do poloviny minulého století nedílnou součástí kultury. V některých kmenech byla dokonce upřednostňována před heterosexualitou a heterosexuálové byli utlačováni. Ve většině kmenů byl chlapec před pubertou spárován se starším hochem, který se stal jeho mentorem a ten jej několik let inseminoval(dle kultury orálně či análně). Toto trvalo do dosažení chlapcovi puberty.

Starověcí Řekové měli k homosexualitě velmi pozitivní vztah. Svazku mužů ovšem nenahrazovaly svazky manželské, ale byly provozovány buď před nimi, nebo i souběžně s nimi, záleželo na aktuálním trendu. Homosexuální pár většinou tvořil zkušený starší muž a mladý chlapec a vztah byl většinou podporován i rodinou chlapce a byl považován za pedagogický a vzdělávací. Samotný Platón v raných létech tyto vztahy podporoval( přijetí homosexuality pojí s demokracií a její potlačení s despotismem a napsal, že homosexualita je "ostudná barbarům kvůli jejich despotickým vládám!, což později vyvrací Sokrates, podle kterého například Keltové raději lehali s muži než s ženami a na Krétě se naproti tomu homosexuální svazky využívali k omezení populace) i když v pozdějších létech se začal zasazovat o jejich zakázání.

V starověkém Římě zůstala sexuální pozornost zaměřena na chlapce. Vztahy byly mezi staršími muži a většinou otroky(nebo bývalými otroky). Každý římský císař, kromě Claudia, měl milence. Římský císař Elagabalus byl dokonce znázorňován jako transgender. Pokud byl člověk v homosexuálním vztahu bylo to společensky přijatelné, pokud starší z mužů převzal penetrační roli ve vztahu.í. Neexistoval žádný zákon tyto vztahy zakazující, ovšem pokud člověk přijal v takovémto vztahu "pasivní" roli byl terčem posměchu.

Postoje k homosexuálnímu chování se změnily ve chvíli, kdy se říše dostala pod křesťanskou vládu.

Ve středověké Evropě byla homosexualita odsuzována jako jeden z nejtěžších hříchů. Do dvanáctého století nedocházelo k častým střetům mezi církví a homosexuální komunitou a dle některých zdrojů existovaly křesťanské mnišské společenství stejného pohlaví a jiné náboženské řády, v nichž se homosexualita rozvíjela. Dějiny vztahů stejného pohlaví mezi ženami ve středověké a raně moderní Evropě se obtížně studují, ale představitelé církve se obávali lesbických vztahů(slovo lesbička se začíná používat někdy kolem roku 1732). Ženy jsou někdy uvězněny nebo dokonce popraveny pro lásku k jiné ženě a některé ženy se oblékají jako muži a žijí s jinými jako manželské páry.

V renesanci se homosexuální sex(a poté i sodomie všeobecně) stává druhým nejhorším po zabití, trastem je uřezání genitálií, mučení, zohavení a upálení. V roce 1532 byla Svatou Říší Římskou jako trest za sodomii určena smrt.

Z těchto kolejí vybočovala Florencie, která měla rozšířenou homosexuální kulturu, která zahrnovala věkově strukturované vztahy. V roce 1432 založil Gli Ufficiali di Notte Florencii za účelem vykořenění praxe sodomie. Od tohoto roku až do roku 1502 činil počet mužů obviněných ze sodomie více než 17 000, z nichž bylo 3000 odsouzeno(tento počet zahrnuje i heterosexuální sodomii).