Cirkulace - Test lidskosti - DOKONČENO

19. kapitola - Malá jiskra

Nevím, kolik hodin jsem tam proseděl v kapradí a klepal kosu. Možná dvě, možná tři, možná to nebylo ani dvacet minut. Zfetovaný a v naprostý tmě celkem snadno ztratíte pojem o čase. Tahal jsem jedno retko za druhým až mi tam zbejvala sotva polovina - takhle to dál nešlo.

Zvedám se - značně promrzlý - z tvrdé země a zapalovačem si svítím před sebe. Zapalovač osvětluje jenom úzký pruh cesty přede mnou, ale lepší než jít po tmě. Snažím se moc nekoukat do tmy, protože tam moje strachy nabývají jasnějších tvarů. Koukám přímo do ohně, až jsem si skoro jistej, že budu mít ten plamínek před očima vypálenej nadosmrti, ale mrkám jen, když mě slzí a pálí oči. Pořád o něco zakopávám a snažím se jít rovně, to přece logicky někam vést musí.

Tma. Tma. Tma. Nic než tma. A benzin v zapalovači evidentně taky pomalu umírá - plamínek se zmenšil minimálně o polovinu a nedívat se do temnoty bylo čím dál těžší.

Asi po deseti minutách čím dál kostrbatější a krkolomější chůze se však dostávám na nějakou lesní cestu - jsou tu vyježděné pruhy od pneumatik. To už vypadá líp. Nadechuju se a vím, že to, co se chystám udělat, je celkem šílený a normální člověk by se asi na místě zakopal někam do hlíny a zdechnul tam. Já jsem ale z jinýho těsta, a tak se tou lesní cestou vydávám. Zapalovačem škrtám přibližně jednou za minutu, abych si ověřil, kudy mám jít, ale světlo už šetřím, protože bůh ví jak dlouho bude ještě tma, a ty světlý vteřiny byly můj jedinej záchranej bod v nadcházejících hodinách.

Sem tam někde hlasitě zapraská větývka nebo se něco šustne a já mám co dělat, abych se nepřiposral.

Nejhorší jsou ale ty bludy. Mluví na mě. Někdy nabývají konkrétních tvarů, jako právě teď.

Vidím vrčící, děsivě vyhlížející monstrum s krvavě rudýma očima, kterému od zubů ostrých jako břitva odkapávají kapičky karmínové krve. Nevím, jestli je to vlk, nebo medvěd, ale je to mohutnější než oba dva dohromady.

*cvaknutí zapalovače*

Obraz se změnil. Naproti mně běží malá holčička, s umolousaným plyšovým medvídkem v jedné ručce a s jedově zeleným lízátkem v druhé. Místo obličeje má mramorově bílou lebku, ze které odpadávají kusy hnijícího masa. Je skoro u mně, natahuje svoje malé ručičky s dlouhými, špinavými nehty a snaží se obejmout mou nohu

*cvak*

Jen tma. A hlasy. A zvláštní šimrání na zátylku, které se pomalu šířilo po páteři směrem dolů.

Sejdi ze stezky.

Jdu pomalými, plouživými krůčky dál a snažím se zorientovat v té zkurvené tmě. Ignoruji mravenčení, které se stupňuje, stejně jako agresivita hlasů.

Vzdej to.

Tohle mě zas tolik neděsí, i když jsou ty hlasy hluboké, své vzkazy na mě křičí a první slova zlověstně syčí. Brní mě už prakticky celá záda.

Pro tebe je škoda vzduchu..

Šklebím se. Nejspíš má pravdu, proto vytahuju žváro a zapaluju ho. Dehet už je pro mě tou správnou sloučeninou?

*světlo*

*potiché praskání hořícího tabáku*

*tma*

Okolo mého hrudníku mě něco svírá železným stiskem a já se nemůžu nadechnout. Lapám po dechu. Nic nevidím, nic neslyším, všude okolo sebe vidím jen hustou tmu (nebo nevidím?), která by se dala krájet. Jako bych měl zavřené oči. Pouštím zapalovač i cigáro na zem a snažím se tu věc ze sebe dostat, ať už je to cokoliv, ale nedochází mi, že si se mnou jenom pohrává můj nestabilní mozek a jediný, co tenhle nepěknej stihomam může zastavit, je světlo, jakkoli absurdní to bylo, zatím to fungovalo vždycky. Proto si rychle klekám na kolena a šmátrám okolo sebe po zapalovači. Cítím, jak mě bolí plíce a moje tělo si žádá kyslík. Panika mě paralyzuje a já nejsem schopnej ničeho, a tak ve chvíli, kdy můj malíček letmo zavadí o chladně kovový bok zapalovače, už jsem se svou smrtí smířenej a po zapalovači sahám spíš instinktivně.

*malá jiskra*

Až směšná dávka energie, která stačila k tomu, aby zachránila můj mikroskopicky malej vesmír. Několik minut jenom ležím a vdechuju do plic špínu a prach. Občas škrtnu zapalovačem a před mýma očima se rýsují nové bludy, ale nic už mě nevyděsí tak moc, a zhruba po čtvrt hodině se na vozovce posadím.

*blik*

Kousek ode mně leží přišlápnuté a tak trošku mentálně retardované cíčko, ale strkám si ho do pusy i tak, tohle si fakt zasluhuje diplom a medaili. Kouřím a přemýšlím nad tím, jestli bych vážně umřel, nebo by si pár vteřin předtím můj mozek připustil to, že to byla jenom halucinace. Ale byla..?

Pokračuju v cestě po lesní stezce a za chvíli se napojuju na solidněji vyhlížející, posypanou většími kamínky, ale asfalt pořád chybí. Štěstí mi ale dneska přeje (tojo, naprostá výhra v loterii) a začíná vycházet slunce. Ze začátku pořád musím škrtat zuboženým zapalovačem, ale po chvíli plíživé chůze můžu konečně začít zrychlovat, protože vidím čím dál líp a slunce je každou chvíli výš a já jdu rychleji, až nakonec nejdu jenom rychlou chůzí, ale utíkám, nechávám čerstvý ranní vzduch, aby mi dodal energii a probudil mě, protože bůh ví jak dlouho se ještě pořádně nevyspím.

Po negativních účincích tripu jakoby se slehla zem - v hlavě mi to přecvaklo a já se najednou začal hlasitě smát, protože i když to bylo fakt mega depresivní a scary psycho melodramatický teatrální cosi, co už v životě nechci zažít, přežil jsem to. 

Jsem tady a dejchám, stejně jako sedm miliard dalších lidí na tý stejný kuličce, který říkáme Země.

Zastavuju se v běhu a jdu vstříc vycházejícímu slunci - je to můj maják, kterej mi říká, že budou další dny, někdy totálně na píču, jindy božejší než orgasmus, pak zas přijde něco co vás totálně oddělá a vy nebudete moct tejden žrát, srát nebo spát (či kombinace výše uvedeného). Ale takový už to asi prostě má bejt - žít.

I feel bad for the people who can't see that beauty in pain, because even when we you're fucked up, a little part of your mind is enjoying it. Only one thing matters - how big is that part. And if it will die or rise.