Cirkulace - Test lidskosti - DOKONČENO

10. kapitola - Peugeot 407

Většinu filozofie prospím.
Ne, že by to snad přednášejícímu nějak extra vadilo, byl zvyklej, že ho skoro nikdo neposlouchá.

Po těch dvou hodinách spánku vypadám snad ještě hůř než předtím.
Ještě před tím, než mě moje nohy odnesou do kafetérky, mířím na hajzl a snažím se něco udělat s mou čupřinou neposedných, nudně hnědých, myších vlasů. Moc to nejde, tak si flusnu do dlaně a trochu to rozcuchám (přírodní tužidlo power). Opláchnu si obličej studenou vodou a to je asi tak to jediný co můžu pro zlepšení svého vzhledu udělat.

Děsím se chvíle, kdy si Patrick v kafetérce sedne vedle mě a spustí scénu. Nebo nespustí? Třeba si sedne úplně k jinýmu stolu a bude dělat že mě nezná. Nebo mi pošle smsku že s takovým kriplem dál nehodlá ztrácet ani vteřinu a celej náš pseudo-vztah skončí dřív, než si Taylor Wendelová stihne ublinknout? Nevím. Asi ani vědět nechci.

To mě taky dost znepokojuje, že mám celkem díru v tom, co těch X hodin v trafu Wendelová dělala, a jestli tam náhodou pořád není.
Můj život je prostě satyra na život.

Vydechuju a zavírám oči.
To chce klid.

Vycházím z pánskejch hajzlů a dost neochotně a pomalu jdu ke kafetérce.

Normálně mi cesta trvá ani ne 4 minuty, ale jelikož se mi tam fakt brutálně nechce, dveře do lokálu otvírám až o 11 minut a jednu cigaretu později.

Zběžně prolítnu pohledem osazení stolů, a s úlevou zjišťuji, že zrzavý vlasy mají jen Blackburnovy dvojčata.
Jdu si objednat ovocnej salát, potřebuju do sebe dostat nějaký vitaminy a cukr.

Sedám si k Naomi a Jamesovi.

"Na nic se mě neptej." Utrousím k Naomi.

Ta se jen zakaboní a zaboří hlavu do svýho rizota (obrazně řečeno, nerochní se v tom).
Chvíli nervózně klepu nohou a po chvíli vytahuju mobil. A píšu Patrickovi.

Jestli se mi hodláš vyhejbat do konce života, aspoň mi to předem řekni.

Sleduju Naomi jak se futruje a nervozitou si začnu kousat nehty. Hroznej zlozvyk. 

Po chvíli přede mnou přistane můj salát, a i když nemám vůbec chuť k jídlu, pár soust do sebe naklopím, než mi přijde smska od Patricka.

Nehodlám to řešit před ostatníma. Po škole na tebe budu čekat..

Super. Dojedl jsem.

Zvedám se a svižným tempem si to štráduju pod Houbu - přístřešek vyhrazenej pro kuřáky. Samozřejmě tam narážím na Kayu. Vytahuju z kapsy její tabatěrku a rozpaluju brko. Kaye vystřelí obočí až někam do vlasů.

"A to co je ty čorko?"

Stáhnu obočí do úzké linky. "Ty už drž taky hubu. Můžeš být ráda, že jsem se o tebe včera postaral, jinak bys už dávno ležela někde polomrtvá v kaluži vlastních zvratků."

Kaya se ušklíbne a bere si ode mně nabízenou tabatěrku. Ani to nevnímám, ale zhulím sám prakticky celýho jointa. Až když si všimnu Kayiných štěněčích očí, omluvím se a pošlu jí alespoň shota. Zakucká se.
Normálně by to pro mě byla záminka pro nějakej blbej vtípek, ale teď na to nemám náladu a ani nápady.

Házím nedopalek někam do neznáma a psychicky se připravuju na biologii a chemii.

Když konečně vylezu ze školy, je už tma. Máme postiženej rozvrh. Občas jen dopoledne, jindy do noci.

Patrick na mě čeká na parkovišti, opřenej o svýho světle modrýho Peugeota 407.
Nevědomky se k autu ploužím šnečí rychlostí.

"Ahoj." Kuňknu.

"Nastup.."

A tak nastoupím. A my jedeme, nemám šajna kam a je mi to celkem jedno, stejně vím, jak to celý skončí. Koukám ven z okýnka. Začíná pršet. Asi přímá úměrnost vzhledem k mojí náladě. Ještě ke všemu tam Patrick nahodil nějakou stanici kde hrajou samý starý rockový balady.
To mě poser..

Jedeme až za město, kde nejsou prakticky žádný baráky, jen pole a stromy.

Patrick vystupuje z auta a mě nezbyde nic jinýho než jít za ním. Jdeme zhruba deset minut, do kopce, a ne zrovna přívětivou cestou, takže mám po chvilce promočený a rozbahněný boty i ponožky. Po chvíli dorážíme na vrchol úpatí jakýsi pomyslný skály, která asi ani není skála, ale je odtud nádhernej výhled na město.

'Asi mě chce shodit z útesu.' Probleskne mi hlavou, ale ve vteřině, kdy se na mě otočí a já se podívám do jeho čokoládovejch očích je mi jasný, že by nic takovýho neudělal ani ve snu.

"Rád bych ti teď řekl jaký k tobě chovám pocity, protože ty to evidentně nejseš schopnej pochopit."

Založím si ruce na prsou a poslouchám.

"Za celej svůj posranej život jsem nenarazil na nikoho, kdo by byl jako ty. Šoustal jsem tolik holek a dělalo mi to dobře, kurva dobře, myslel jsem si, že není nic lepšího už prostě bejt nemůže, nikdy mě nenapadlo, že bych to, co mi v životě chybí, mohl najít v klukovi.
Nikdy.. jsem prostě nenarazil na člověka, kterej by byl tak spontánní, měl v píči všechno a všechny, nezáleželo mu kdo si co myslí nebo kolik lidí tím pohorší.
Jsi chytrej, někdy mě až děsí, jak moc. Máš rozhled, vlastní názory a nikdy neztrácíš hlavu. Děláš chyby, asi jako každej, ale.. jsi prostě jinej. Pochybuju, že seš vůbec z týhle planety, protože podle mý teorie tě sem namrdla nějaká vyšší inteligence s úmyslem zbortit všechny pomyslný hranice, který tady dávno mrtvý lidi vybudovali.
Je mi u píči, jestli to cejtíš stejně, nebo ne, ale já tě prostě kurva miluju, chápeš?!"

A já to pochopil. A v tu chvíli jsem si byl svejma citama k Patrickovi tak jistej jako tím, že slunce vychází na východě a zapadá na západě.