Cesta říší

Střet titánů

Pozdě v noci nás vzbudili psi ze všech stran. Koukli jsme na sebe a vytáhli pistole a po domě sehnali i další množtví střeliva a různých zbraní. Když sme vyběhli na půdu zahlédl jsem Rusa jak leží s odstřelovacì puškou. "Josif pojď sem" po půdě se nesly kroky od bot. "Ano?" Ukázal sem na ležícího Rusa. "Blyat, našli mě a tebe najdou a zastřelej. Připrav se!" Kývl jsem a vystřelil první ránu, trefila ho a zabila. V ten okamžik se vynořilo asi 50 Rusů a z druhé strany 40 němců. Nejdříve si začli všímat sebe, ale po chvíli se vojevůdci domluvili že to počká a že by jsme mohli zdrhnout. Společně obklíčili stavení. "Hans... jestli zemřu chci aby si věděl, že jsi byl nejlepší kamarád." "Josif drž hubu a krok" hodil sem jeho směrem kulovnici. "Jo porád" a zalehl tak aby viděl na schody, po chvilce vystřelil a spustilo se hotové inferno. Němci s Rusama vybíhali schody, házeli granáty, ale i přez to jsme odolávali náporu. Jeden granát dokonce explodoval skoro u mě, ale netrefil mě. Podle počtu nám po tomhle všem došlo že 4 chybí, teda 3 Němci a 1 Rus. Ovšem horší bylo že nebylo jediné zbraně která by byla funkční. Vytáhli jsme nože a plížili se dolu. "Támhle jsou zastřelte je!" Rychle jsme seskočili schody a schovali se. Josifa trefili do ruky "to je dobrý na" a druhou mi podal památeční nůž po dědovi. Koukl jsem na něj a kývl, poté jsem se rozběhl a prvního bodl do krku druhého z otočky podřízl jako slepici a třetí se na mě vrhl. Vytrhl mi nůž a povalil, zalehl mě a obouma rukama držel nůž proti mému krku a i přez ten tlak se pomalu přibližoval hrdlu. "Hans!" zařval Josif a strhl ho ze mě a druhou rukou začal dusit. Němec rudl a pomalu se podvolil. "Hans si normální?! Já nemyslel aby si na ně naběhl! To byla jistá sebevražda!" Mávl jsem rukou "děkuju" usmál se a pomohl mi nahoru. Všiml jsem si jak poslední Rus se snaží utéct tak jsem vzal památeční nůž a hodil ho, trefil jej do zátilku.