Cesta říší

Setkání

Po pár kilometrech cesty pěšky sem zahlédl za horizontem dům. Zajásal sem a běžel sem k němu, ovšem nebyl bych to já, kdybych nezakopl a nerozplácl se přímo před Rusa. Chvilku sme na sebe tupě zíraly a pak jsme rychle oba namířili pistole. "Co tu chceš!" Pronesl německy s ruským přízvukem. Zírali sme na sebe já na něj že mluví německy a on na mě že jsem u prostřed pustiny. "Já já... se snažím dostat pryč od vojny" zareagoval téměř okamžitě "no a já zase utíkám před rusy." Usmáli sme se a hlavně klesly. Však dívat se na sebe sme nepřestali, po chvilce sme si podali ruce a pomohl mi vstát se slovy "už sme na to dva, mimochodem jsem Josif." "To si teda vyhrál jméno" zasmáli sme se, po chvilce sme zjistili že nejsme sami a oba jsme pozvedli hlavně. Z pozarohu se vynořil sedlák s kulovnicí. Oba jsme okamžitě vystřelili a on padl na zem. "Já jsem Hans a podal jsem mu znovu ruku." Strčil do mě ramenem "hele myslíš že nás chtěl zastřelit ?" Pokrčil sem rameny, opět sme se na něj koukly a beze slova jsme ho odnesli pryč a zakopali jsme ho, nad jeho hrob sem postavil dřevěný kříž. Pak jsme zašli do stavení, sundali věci a převlíkli uniformy. Radši sme je schovali kdyby náhodou tak jsme jen sedláci. Každý sme lehli na jednu postel a usnuli.