Cesta říší

Kontakt

Jsme na frontě pátý den. Stále se nic neděje, sedíme v zakopaném tanku. Otrava je že nesmíme do rozkazu vylézt a odejít více než dvacet metrů. Co zde jako máme dělat? Když někde jinde na frontě umírá tisíce vojáků za hodinu! Jsme tu úplně k niče... „Slyšely jste to?!" ze tří kilometrů vzdáleného lesa začali vyjíždět tanky T-26 podporované pěchotou. Nejdříve to vypadalo jako roj rozzuřených vos, ale je na čase rychle zaujmout pozice. Tři kilometry není moc daleko a Rusové se taky neplazí. Do vysílačky se ozvalo „Tak na co čekáte kropte!" začal jsem plnodávkou, ale po chvilce jsem dostal radu od řidiče, že nemá cenu plnodávkovat. Stačí pár ran a přesné míření, je to mnohem úspornější. Už je to půl hodiny co začalo hotové peklo, teď je zde uspokojující ticho, ale všude samé mrtvoly. Rusové mezi nimy pěchota i kamarádi, první z tanku do ticha vylezl nabíječ. Ozval se v dáli výstřel. Odstřelovač! Nestihl jsem nic dělat a nabíječ bezvládně padl zpět do tanku na podlahu. Rudá barva zalila prostor pod ním. Seděli jsme nehnutě na místech a jen na něj koukali. Nic víc jsme ztuhnutím nemohly dělat, po několika minutách nás napadlo hledat střelce. Naládovali jsme výbušnou a střelily přibližně tam, odkud jsme čekali, že přilétla rána. Do ticha se ozval obrovský výbuch, dostali jsme to, ale co? Co mohlo takto explodovat? Tank T-26 to asi ne, ty bouchali jinak. Další rána do ticha a kolegův tank na pravo explodoval, zděsily jsme se. Co to může být?! Rychle prostřílejte ten les! Někde tam něco je, přece se nenecháme zabít! Poté co les dohoříval jsme zjistily že tam nic není, zmizelo to. Ať to bylo cokoli zmizelo to.