Cemetery Drive

[12]

Gee

Zamyšleně prohrabávám šuplík - kam jsem to sakra dal?

"Jde o to, Andy, že úplně nejlepší by bylo, kdyby byl někdo, kdo dosvědčí tvoje alibi, že jsi tam nebyl... já nevím kamarádi, přítelkyně...," zarazím se. To je hloupý se ho ptát na přítelkyni.

"Dobře, přítelkyně asi ne."

Něco nesrozumitelně zamručí. Aha, tady je to. Zvednu se upravím si košily a dojdu k němu.

"Tohle je srovnání tvých otisků s těma z místa činu a uznej sám, lepší schoda být ani nemůže."

Andy

"To musí být jenom nějaká... náhoda," zamrkám na něj. Pochybovačně shlédne dolů na mě - pořád sedím na té pitomé židly a když stojí zrovna tam, kde zrovna stojí, mám výhled přímo do jeho rozkroku. Stačilo by natáhnout ruce a... měl bych se soustředit na to, co říká.

"... takováhle shoda prostě nemůže být náhoda. Vždyť..."

Tak fajn, tohle mě stejně nezajímá. Neudržím se a moje hlava se začne zaobírat úplně jinýma funkcema jeho rtů. K mluvení je jich celkem škoda. Potom si vzpomenu, jak to naposledy dopadlo a trochu se ušklíbnu.

"Andy?"

Gee

Skloním se k němu: "Haloo... planeta Země volá Andyho."

Cukne hlavou, jako kdybych mu dal facku a přestane se tvářit tak tupě. Odtáhnu se a nechám mu na klíně ty papíry.

"Pokud mi seš schopnej říct, kde jsi byl v době toho vloupání tak si to ověřím a přesunu se za tím dalším frajerem," objasním mu jeho situaci. Poškrábu se za krkem a čekám, co řekne. Dávám mu čas. Ono vymyslet něco z placu není tak jednoduchý, to vím sám.

Andy

Zamračím se. Ať se snažím vymyslet cokoliv, stejně se pořád vracím k tomu, že ho chci a nevím, co mám říct. O čem to vůbec mluvil...? Kde jsem byl? S kým? Zoufale se kousnu do rtu. 

"A to vyšetřování povedeš ty?" kouknu na něj, jen abych to ještě na chvíli zdržel. Zatváří se jako kdybych byl úplně pitomej.

"Jasně, že já. Nebo se toho chceš ujmout?"

Ujal bych se toho rád... ale asi úplně jiných věcí. "Jen jsem se chtěl zeptat, když my dva..."

"My dva co?" zamračí se.

Gee

Na to, že jsem se vždycky považoval za klidnýho člověka, mě Andy vždycky dokáže naštvat. Ne... naštvat není to správné slovo - spíš rozhodit.

"No, však víš," zakření se na mě Andy. Dojdu ke dveřím a zavřu je.

"Já ti řeknu... Co. My. Dva," usekávám jednotlivá slova "my. Dva. Nic. Myslel jsem že jsme si to ujasnili."

Andy vyskočí na nohy a skokem je u mě. Tváří se jako kdyby kočka chytla kanára a teď mu kroutila hlavičku, protože ví, že ho to bolí.

"Podle mě jsme si neujasnili nic," řekne.

Andy

Tak jo... tak jo. Tak jo. Tohle přece nechci dělat. Tak fajn, chci. Tohle přece nemůžu dělat. Stojím tak blízko, že mu vidím přímo do očí. Nemůžu, ale stejně to udělám. 

"No, podle mě v tom máme naprosto jasno," zamračí se na mě a bojovně vystrčí bradu. Tohle už nedám... lehce mu rukou přejedu po límečku košile, podvědomě se ušklíbnu, když se trochu zachvěje a zamračeně na mě kouká přes pár pramenů těch červenejch vlasů.