Krutá realita (DOKONČENO)

Asi jsem měla zůstat

Nakonec jsme zastavili u mého domu....začala jsem se třást...byla jsem jak mravenec koukající na pořádnou vlnu Tsunami. Cítila jsem se v nebezpečí, chtěla jsem se kouknout na toho řidiče, ale samozřejmě...nechal mě tu a on si poklidně někde jezdí ve svém dokonalém černém autíčku. S.u.p.e.r.

Těžce jsem polkla a pomalu jsem kráčela směrem ke bílým dveřím. Srdce mi buší jak o závod jako by mi chtělo vyletět z těla a utíct do bezpečí. Nic jsem necítila...jediný co jsem cítila bylo moje zrychlený dýchání a neuvěřitelně bušící srdce. Můj svět zčernal, slyšela jsem dveře odemykat a já jsem byla jako jediná hvězda v celém vesmíru. ,,Oh bože...vyslyšmě..." říkala jsem si pro sebe. Nemodlím se nějakou dobu až moc? To je jedno teď na to nemám čas, musím se vyrovnávat s tím, že budu oběsená na Eiffelovce, utopená v Mariánském příkopu a nechaná se sežrat žraloky s 1000000 ostrýma zubama. Bože, nemusíš mě už zachraňovat...vyřiď mým přátelům, že jsem se přestěhovala na neznámý ostrov a jsem šťastně vdaná s imaginárním mužem s kterým budu mít poloimaginární děti...možná si pořídím i imaginárního psa...nebo ne tak rovnou si pořídím imaginárního delfína. 

,,Tori?!" uslyšela jsem mimo mé přemýšlení o budoucnosti ženský hlas. Otočila jsem se na tu osobu, která vydávala fakt strašný hlas. ,,Gabrielo?" s překvapením jsem pootevřela pusu a hned ji zavřela. ,,Oh bože kde si byla?!" přistála jsem přitisknutá k jejím prsou...ehm....fuj...pomozte....dusím se....hsvczvbaiucs....pom-...Zamumlala jsem ji aby mě pustila. Poslechla a já se volně mohla nadechnout. Už jsem si myslela, že mě rozmáčkne hlavu, ale bylo by to lepší než se udusit jejíma prsama. ,,Promiň...tvůj otec musel jít na týden do Francie na nějakou schůzku" jen pokrčila rameny a pozvala mě dál. Na to, že jsem zmizela jenom jeden den se to tady tak nějak změnilo. Odložila jsem si věci a vystřelila jsem směrem k pokoji...hledala jsem můj náhrdelník s klíčkem...sakra! Nemám ho! Ne ne ne ne...to ne...kruci...musím to najít...

Po hodinovém hledání jsem to vzdala a posadila se na křeslo, který byl očividně nový, protože jak znám naše starý křesla byli na posezení tvrdý jak skála. ,,Kde si teda byla?" zeptala se a posadila se naproti mě. To mě fakt scházelo...povídat si s ní byl jak můj sen....ne dělám si prdel...nejhorší noční můra. Fakt jsem chtěla odejít do pokoje,a le klíček byl někde v háji a já se nemám kde zamknout. Ach jo....pomozte!

Pohled Chrise

Fakt to byla ta moje ztracená Tori. Co dělala u Nicka? Nechci, aby se dozvěděla moje tajemství-patřím do mafie a jsem velmi blízký přítel Nicka Lorda. Moje sestra je Emily....nechala si přijmení Martinez po své matce a já jsem zdědil příjmení po tátovi, Harris. Emily chodila do školy někam jinam, i když je to umělecká jako ta moje. Musela mít tu nejbližší školu, protože se rodiče báli, že se ztatí nebo tak něco....já jsem mohl kamkoliv jsem mohl, protože jsem starší o 2 roky než Emily s podmínkou, že musím být doma do 6 hodin. Cestou do školy to trvá asi jen 20 minut, takže s tím problém nemám. Přemýšlel o tom náhrdelníku s kovovým klíčem...mám ho vrátit? Hlasitě jsem si vydechl a sedl si na gauč. ,,Co je brácho?" ozval se holčíčí starostlivý hlas. Sliboval jsem si pro sebe, že ji doma vykastruju, ale dneska se mi to nehodí. Cítil jsem Emily, která seděla vedle mě koukajíc jestli jsem v pořádku. Ne Emily já njesem v pořádku...je mi hrozně...všechno je to spletené dohromady. ,,Kde si to našel?!" sebrala mi ten klíč z ruky a prohlédla si ho zblízka. ,,To je Toriin!" vykřikla, když našla na klíči vyryté jméno Victoria Rose. ,,Já ji to vrátím, aspoň ji zase potkám" radostně si přitiskla klič k hrudi jakoby to bylo jediné štěstí co má. Chtěl jsem ji to dát já osobně, ale nemohl jsem moji sestřičce zkazit tu radostnou náladu. Jen jsem se usmál a přikývl. ,,Ale budu řídit" řekl jsem a vyndal jsem z kapes klíče. Skákala rodostí, a já jsem nemohl pochopit, že jí je 15 skoro 16. Zakrotil jsem hlavou a zamířil jsme k autu.

Pohled Abby

Chybí mi, neodpovídá na moje zprávy. Dostala jsem strašnou starost...a vůbec ji znám už od 3 let...jsme jako sestry a já jsem nad tou vzpomínkou zamyslela.

______________________

,,Abby! Pojď se mnou na klouzačku!" táhla mě Tori k 3 metrové klouzačce. Otřásla jsem se a dostala jsem strach. ,,J-já mám strach!" zakřičela jsem už když jsem seděla na zadku na začátku klouzačky. Bylo to jako skočit do velké díry zapomnění. Najednou jsem cítila na obou stranách nohy, které mě tiskly, že jsem se vůbec nemohla hýbat. Koukla jsem na tu osobu...Tori...,,A jedem!" posouvali jsme se k té díře a už jsme tam letěli. Vlasy mi lítaly kolem mého obličeje až jsem ucítila na nohou pevnou zem. ,,No vidíš. Není to až tak hrozný" drkla do mě a já se jen usmívala. Pohlédla jsem na zem a zakroutila hlavou...

______________________

To byla chvíle, kdy mi ukázala, že život není jen o překážkách, který vám udělají strach, ale o tom jak ty překážky obejít a být na sebe hrdý. Musím se ujitit jestli je v pořádku. Popadla jsem mobil, klíče a pro případ i peněženku a vyrazila jsem. 

Stála jsem před jejím domem, neváhala jsem a zaklepala. Najednou jsem ucítila jak mi slzy tečou dolů a nechávají po sebou mokré cestičky. Hned jsem si ji vrhla kolem krku, tiskly jsme se asi 10 minut. ,,Kde si byla holka?" řekla jsem, když jsem si otřela mokrou tvář.

Tak tady to je...zase nezáživný jako předtím, ale tak už si musíte zvykat. Napsala jsem víc než 900 slov?!!!! Cože? Víte co...budu vydávat každý den jedn dlouhý díl...co vy na to? Protože, když jich vydávam 4 díly po sobě, zmizí mi všechny nápady....Popřemýšlím, kdy tenhle příběh ukončím...ale asi za 30 dílů...takže nikam nespěcháme...