Poslední dryáda

Kapitola devátá - To není pravda!

„Co jsi to řekl?!"

„To nemůže být pravda!"

„Ony to nebyly pouze klepy?!"

Hlasy Brena, Vinde a Flee se ozvaly naráz a Tio na ně zmateně hleděl se strachem v očích, jako by spatřil obrovského Wearrde – medvěda, který žil jen v kraji Geshemanee. I trojice elfů na něj bezradně hleděla a on si nebyl jistý, jak začít. Vlastně si nebyl plně jistý tím, jestli jim opravdu chce něco takového říct. Po podrobnějším prohlédnutí si elfů však spatřil vysokou, černovlasou elfku, která nepatrně povytahovala černý meč z pochvy, elfku s měděnými vlasy, jak pomalu sahala pro své dva meče zavěšené na zádech a menšího, bezokého, hnědovlasého elfa, který na něj bez ostychu mířil svým mečem. Měl za to, že tři elfové rozhodli za něj – musí jim svůj příběh povědět.

„Má matka se jmenovala Lyma a jejím spřízněným stromem byla jedle. Vždy byla tak trochu jiná, než její družky. Nikdy nevypustila semena svého stromu do země, aby mohla stvořit své děti. Zatímco jiné jich měly desítky, ona byla stále sama se svou jedlí, na které sedávala a hodiny zpívala. Jednoho dne lesy v blízkosti jejího stromu projížděl můj otec – Naëll von Aern. Lyma byla vyděšená a vrhla se proti němu v souboji, který by vyhrála, jelikož Naëll nechtěl bojovat. To si po chvíli uvědomila i matka a ustala v neustálém dorážení na něj kořeny ostatních stromů. Místo toho použila svou dryádí moc k tomu, aby ho uzdravila. On si zamiloval její plavé vlasy a jasně modré oči a stejně tak si i ona zamilovala jeho hnědé vlasy a oříškové oči. Z jejich lásky jsem vzešel já, ačkoli pro mne na tomto světě nic dobrého nebylo a ani nebude. Lyma byla zabita za Temných válek a stejně tak i Naëll, který byl svou vlastní rodinou zavržen a zbaven dědičného práva. Padli bok po boku a prý je od sebe nešlo oddělit ani po jejich smrti..." v Tiových očích se zaleskly slzy, které se později spustily po jeho tváři jako tekuté diamanty. Jako první ticho prolomila Flee, ostatně jako téměř vždy.

„Ale jak tohle všechno víš, když žiješ sám a... jak jsi sám říkal, elfové i dryády tě zavrhli?" Vinde i Bren se nad její otázkou zamysleli, avšak museli uznat, že jejich společnice má pravdu – jak to mohl vědět? I Tio váhal, zda má na otázku odpovědět pravdivě, nebo jestli se má uchýlit ke lži. Usoudil však, že pokud mají tito elfové být těmi, kdo mu pomohou, měl by k nim být upřímný. Odhrnul si z čela černozelený pramen vlasů a nadechl se k odpovědi.

„Má matka – Lyma, mi všechno vyprávěla, když jsem byl menší. Chtěla, abych pochopil, proč jsou obě rasy, ze kterých jsem vzešel – až na výjimky – špatné," mladík se odmlčel a předtím, než znovu začal mluvit, pohodil hlavou, aby dostal delší černozelené vlasy z tváře. „Nevyhledával bych vaši pomoc, kdyby to nebylo nezbytné, ale jak jsem již říkal, vesničané chtějí vykácet les, ve kterém stojí můj strom. Byl bych poprosil dryády, jenže vzhledem k okolnostem se většina z nich zavřela na Královnině dvoře, kam já přístup nemám. Jsou velmi dobře střeženy a dostanou se tam jen Helleati, které k dispozici nemám," ,Vlastně jsem sám ze sebe znechucen, že musím o pomoc žádat elfy' to si mladý míšenec pomyslel a ačkoli si toho nevšiml, míra jeho nafoukanosti každým dnem přibývala a jeden by se bál, že přeteče.

Vinde zakročila, jelikož se obávala, že kdyby začala mluvit výbušná Flee, nedopadlo by to dobře. Proto ji – ačkoli se již nadechovala – zastavila zvednutým ukazovákem pravé ruky v bezprsté rukavici a ladně se otočila k Tiovi. „Pokud ti máme pomoci, – a jestli vůbec – musíš se prokázat jako hoden naší pomoci. Jestli hledáš pomoc u nás, pokračuj s námi v naší cestě a poté – protože do lidských krajů přichází zima – ti pomůžeme. Lidi znám a věř mi, že v zimě ani na jaře kácet stromy nebudou, aby si nepohněvali bohy," poslední slovo Vinde vyplivla s odporem a pokroutila nad naivitou lidského pokolení hlavou. „Nuže, rozhodni se dle svého uvážení, věř mi však, že pohrdali-li tebou ostatní elfové dříve, budou i teď! Rozmýšlej se rychle a s uvážením – své slovo již neodvoláš!" tím Vinde zakončila svou řeč a plánovala se vrátit ke svým dvěma společníkům, kteří stáli opodál u koní, zastavila ji však myšlenka záhadného míšence, která k ní pronikla stejně jasně, jako by ji onen muž zakřičel. Znovu se na něj obrátila a řekla jen: „Naše poslání je jednoduché, musíme najít zatoulanou dryádu a přivést ji zpět ke Dvoru," pak se – již naposledy – otočila a odkráčela k dalším elfům, kteří stáli u koní a tiše se dohadovali, zda u Tia převládá moc elfí, či dryádí.