Poslední dryáda

Kapitola šestá - Setkání s lidmi

Druhého dne časně ráno zaslechla Sabrae zvláštní hluk. Zdálo se to jako mužské a ženské hlasy zpívající veselé melodie, do nichž se čas od času ozvalo zaržání koní, bučení býků či štěkání psa. Sabraino srdce zaplesalo, jelikož si uvědomila, že to znamená lidi – vesnici. Přidala do kroku a brzy se již nacházela na kraji lesa, a ačkoli viděla na pole a lidi na něm pracující, oni si jí nemohli všimnout, jelikož ji schovávaly borovicové jehlice. Zvědavě vykoukla zpoza svého úkrytu a spatřila opálené tváře lidí. Byla téměř udivena, že taková rasa vypadá jako elfové a dry- ne, počkat! O čem to mluví? Ona přeci nic takového nezná! Ženy měly vlasy spleteny do copů a shýbaly se pro otepi slámy, které skládaly na panáky. Muži třímali v rukou hrábě a ony otepi vázali. Do toho si zpívali píseň o přicházejícím podzimu a úrodě.

Zlátne obilí
Krátí se den
Počkej na chvíli
Podzime jen
Réva dozrává
Listy žloutnou
Léto prohrává
Zimu smutnou
Podzim předvídá
Zlostně létu
Dveře přivírá
Věnec pletu
Z květin a ovsa
Na oslavu
A zima pustá
Je na prahu
Volá nás jménem
Přichází blíž
Panáky klenem
Na podzim již
Pro krávy, slípky
I s prasaty
Z slámy otýpky
Mám nažaty

Ačkoli dryáda mnoha věcem z písně nerozuměla, cítila její sílu, která ji vábila jako světlo můru. Po vzoru žen si tedy spletla copy, hlínou si zamazala tváře i ruce a šaty si také upravila. Pod kořenem jednoho z mnoha stromů si schovala svůj raneček a s lehce sklopenou hlavou zamířila k nejstarší z žen na poli. Poznala ji podle téměř šedých vlasů protkaných černými pramínky. Měla tmavou, vrásčitou tvář a hluboké, hnědé oči, kterýma na mladičkou dívku zírala jako na ducha.

„Co tu pohledáváš, děvenko?" její hlas byl drsný, avšak kouzelně melodický. Ženy za ní se narovnaly a zaujaly typický povýšený postoj s rukama v bok.

„Já... přišla jsem vás požádat, jestli bych nemohla dostat nějakou práci a zázemí," Sabrain hlas byl rozklepaný a nervózní. Bála se, že ji nepřijmou a bude se muset vrátit k... ne! Bude muset cestovat k další vesnici a hledat štěstí tam.

„A kdo jsi?" starší žena se dryády zeptala se zdvihnutým obočím. Nebyla zvyklá na potulné dívky, které by prosily o práci. Z vlastní zkušenosti věděla, že takovéto dívky skončí jako nevěstky či milenky bohatých pánů. „Jak ses sem dostala?"

„Jmenuji se Sa- Nisa, ale lidé mi říkají Sa. Jsem zde, jelikož vesnici, kterou jsem obývala, postihl požár. Nemohli jsme nic dělat, vody bylo málo a nikdo nám nepřišel na pomoc. S bratrem jsme se zachránili, ale on... zemřel během našich cest lesy," Sabrae nikdy neholdovala lhaní, avšak nyní ho opravdu potřebovala. V průběhu vyprávění příběhu se jí z očí spustily slzy a ke konci se jimi zalykala. Bylo jí odporné takto lhát lidem, ale neměla jinou možnost.

„Ach chuděrko! Jistě, že tě přijmeme po takové nehodě. Děvečku jsme již dlouho potřebovali a o práci i příbytek a jídlo budeš mít postaráno, my totiž pomáháme všem, kterým se přihodilo neštěstí, není tomu tak?" na vyřčenou otázku dostala odpověď souhlasným zamručením ostatních žen. „Nuže postav se semhle, seber tyhle otepi a polož je na tohodle panáka. Dej si ale bacha na to, aby se ti ta sláma nerozpadla. Byla by to věčná škoda a navíc takovýhle věci nošej smůlu, což?" ženě znovu přišla odpověď v podobě pokývání ostatních žen i Sabrae. Ta si v hlavě poznamenala, aby se přizpůsobila řeči lidí, která byla trošku jiná než ta, kterou mluvila na Dry- dříve.

S tichým povzdechem se mladá dryáda shýbla pro první z mnoha otepí slámy, které ten den ještě zvedla.

~*~