Poslední dryáda

Kapitola první - Příjezd bojovnice

Paní Ryalla al Alleray, elfská královna, měla mnoho ctností a honosila se mnoha tituly i přes to, že byla tak mladá, i na elfské poměry. Dokázala si vybojovat své slovo mezi mnohem staršími elfy a brzy poté si mezi nimi vydobyla i úctu, která jí dopomohla k jejímu postu. Jedna věc se však změnit nedala – její mládí. Mohlo ji uctívat celé její království, avšak nedaly se změnit příznaky jejího mládí – marnivost, hádavost a především netrpělivost. 

Vzpomínala na dny, kdy se rozhodovala o převzetí trůnu. Kdy ji každý den navštěvovali členové Rady Stínů a dlouze s ní rozmlouvali o jejím poslání, které, podle nich, bylo právě vládnout druhé největší říši ve Storaxii nebo, jak říkají lidé, Lesensku. Tehdy si myslela, že má na výběr, avšak až zpětně jí došlo, že to byla pohádka, kterou si říkala. Nyní věděla, že by nikdy nemohla odmítnout. Celý rod al Alleray by byl uvržen do klatby a všichni by jimi pohrdali. Nikdo, kdo měl alespoň špetku rozumu, nemohl odmítnout nabídku Rady Stínů.

Stála blízko okna svého stromového domu – ve svých šatech stejně okouzlující, jako vždy – a dlouhými nehty bubnovala o jeho parapet. Již před pár týdny vyslala svou nejlepší bojovnici, o mnoho let starší elfku jménem Vinde de Edwin, aby zajala ty, kteří se podíleli na atentátu na její osobu, který byl proveden zhruba před dvěma úplňky. Stále nevěděla, zda byl Vindein úkol úspěšný, či nikoli. Neměla žádnou jistotu úspěchu již dlouhou dobu a to dráždilo její nedočkavost stejně, jako když kolem hlavy létá moucha, co se nedá odehnat.

Proto se, když zaslechla těžký klapot kopyt a občasné zacinkání, nelidskou rychlostí otočila, dvěma dlouhými kroky přeběhla místnost, otevřela dveře a spěšně utíkala k vchodu do svého velikého domu. U dveří se rychle prohlédla v zrcadle a po kratším uvážení přebarvila své vlasy rychlým kouzlem do své oblíbené modré barvy. Ve spěchu – a vzrušení – si z šatů oprášila neexistující smítka prachu a – aniž by počkala na svou stráž – vyšla ven ze svého domu.

Právě v tu chvíli sesedala z černého koně jeho jezdkyně. Dlouhé, černé vlasy jí splývaly volně po zádech, neboť cop si předtím rozpustila, a svaly, které se nedaly přehlédnout, se jí napjaly, když provedla elfskou poklonu své královně. Paní Ryalla si chvíli prohlížela její četné odřeniny a rány, které nově zdobily její tělo a pak promluvila klidným hlasem, tak moc odlišným od jejích pocitů: „Vítám tě, Vinde. Věz, že kdybych znala čas tvého návratu, byla bych ti připravila mnohem skvostnější přivítání, než jen krátký rozhovor na temné mýtině," odmlčela se, avšak během chvíle znovu pokračovala: „dost však mluvení o nepodstatných věcech! Jak probíhala tvá cesta, to je to, co mne zajímá. Doufám, že proběhla bez větších nepříjemností..?"

Vinde se nejprve znovu poklonila a až poté začala mluvit: „Děkuji, má paní, za vřelé přivítání. Věř, že jako pro mnoho elfů, i pro mne je přivítání od tebe mnohem více, než jakákoli oslava. A pokud jde o mou cestu, ráda bych navrhla, abychom se přesunuly jinam. I zde je moc zvědavých uší, které by se neměly dozvědět to, co se dozvíš ty, má paní," Paní Ryalla si ji znovu přeměřila pohledem a pak jí odpověděla pokývnutím hlavy. Obě elfky vstoupily do domu Regnearë, královnina domu, kde se pohodlně usadily do vyřezávaných křesel. Chvíli ticha přerušil až Ryallin hlas: „Dej mi svůj meč, Vinde!" elfka vstala a vytáhla Reathunte z jeho pochvy, klekla na jedno koleno a rukama nataženýma nad hlavou ho nabídla své královně. Modrovlasá elfka pevně uchopila jeho jílec, pohybem ruky nakázala své poddané vstát a znovu se usadila do křesla, kde na čepel meče jemně foukla. „Cítím z něj krev mnoha nepřátel, šeptají si o své smrti stejně tak, jako tráva šeptá o lidech, kteří po ní prošli. Kde máš své zajatce, Vinde?"

To, čeho se Vinde nejvíce obávala, se právě naplnilo, její královna chtěla vidět ty, kteří byli dávno mrtví. „Paní Ryallo, Allabaë," její hlas mírně klesl, ačkoli zněl stále stejně odhodlaně, „tví zajatci, ti, které jsem měla přivést, jsou...mrtví. Bylo jich mnoho, příliš mnoho na to, abych použila kouzlo na všechny a příliš mnoho na to, abych si mohla dovolit je uprostřed boje pouze omračovat. Ačkoli byl náš plán dobrý, nedokázala jsem ho splnit natolik dobře, abych přivedla tvé zajatce. Přijmi za to mou hlubokou omluvu, paní," Ryallino tělo sebou cuklo, jako by právě zabránila sama sobě v neuváženém činu. Pak se postavila, a ačkoli její oči hořely nenaplněnou, zlostnou touhou, navenek zůstávala klidná jako hladina jezera Il Taerri. Rozvážným, pevně kontrolovaným krokem přešla znovu k oknu, kde po dlouhou dobu čekala na Vindein příjezd. Její čekání netrvalo krátce a byla tedy velmi rozzuřená, že její touha pomstít svůj lid nedosáhla ukojení.