Poslední dryáda

Kapitola osmá - Jen sen?

Sabrae se s výkřikem probudila. Cítila horkost a strach. Zpocené vlasy se jí lepily k čelu stejně jako kus plátna, kterým byla přikryta. Nepohodlný slamník ji píchal do zad, a proto se zvedla, aby nemusela nepříjemnou bolest cítit. Úryvky živého snu se jí míhaly před očima, stále cítila tu bolest, když jí elfka jménem...Vesna? přiložila k oku a vyloupla ho. Netušila proč, ale vnitřní hlas jí našeptával, že to nebyl jen tak obyčejný sen. Sic o tom u dryád nikdy neslyšela, mohlo se jednat o proroctví, mohla vidět to, co se stane a to se jí příčilo. Ze stejného důvodu, z jakého opustila Ïellin dvůr, nedokázala přijmout fakt, že by její rozhodnutí bylo špatné – chtěla přeci zabránit válce! Nikdo ji nemohl osočovat z toho, že neudělala vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila bojům, proč se jí tedy zjevilo toto proroctví?

„Hej, Niso, v pořádku?" tok jejích splašených myšlenek přerušil Gaelin hlas, který se ozýval za dveřmi Sabraina skromného pokoje. Následovalo zabušení tak prudké, až se Sabrae bála, aby to tenké dveře zvládly. Rychle na sebe hodila alespoň kabátec a šla otevřít dveře, aby Gael nestihla zdemolovat celý dům.

„Dyť už du! Počkej simtě!" s těmito slovy otevřela dvířka a postavila se ke Gael čelem. Ta byla rozcuchaná, hnědé kudrnaté vlasy tvořily jakési ptačí hnízdo a stříbrné oči měla rozespalé. V levé ruce držela svícen a v pravé kuchyňský nožík. Sabrae na ni zírala jako na zjevení, jelikož to, co spatřila, opravdu nečekala. Chvilku jí trvalo, než zpracovala to, co viděla, poté se na ni však Gael vrhla svými otázkami, což ji zmátlo ještě víc.

„Co se stalo? Jsi v pohodě? Jsou tu zloději? Nebo divokej pes?" služebná ze sebe sypala jednu otázku za druhou a dryádě z toho málem praskla hlava. Její otázky jí připadaly podivné, ba i směšné, avšak to ona nikdy nemohla pochopit. Nikdy se nemohla stát člověkem, vždy byla a bude dryádou a to, že to bude chtít sebevíc změnit, nic nezvrátí.

„Co? Ne! Nikdo tu nejni. Teda, snad ne. Zbudila jsem se a myslela jsem, že vidim postavu, no. Nejspíš jsem se překoukla a zmát mě stín," Sabrae zalhala, jak nejlépe uměla. Její vnitřní já, to, kde stále byla dryádou, jí napovídalo, že lidé neví, co jsou to sny. Překvapilo ji to, ale za ten den, co u nich byla, zjistila, že nemají představivost. Dokonce se ani neuměli pořádně dívat, jelikož si nikdo nevšiml jejích dryádích znaků – které samozřejmě nemá! Vždyť je jen obyčejný člověk...

„Nuž, asi to tak bude. Teď se ale mazej vyspat! Zejtra toho máme hodně na práci a budeš potřebovat bejt vzhůru!" Gael se tiše zasmála, aby neprobudila své zaměstnavatele a přitom postrkovala Sabrae zpět do jejího pokoje. „Zalez a spi! Dobrou," s těmito slovy zavřela dveře a Sabrae zůstala sama ve tmě.

Poslechla Gaelinu radu a ulehla zpět na slamník, oči však již nezavřela. Bála se, že se jí znovu zjeví to, co viděla předtím. Bála se, že možná uvidí něco, co se později stane. Něco zlého. Věděla, že by měla spát, nedokázala se k tomu však přinutit. Všechny smysly jí pracovaly na plné obrátky a pořádně přemýšlela. Usoudila, že nemá cenu se vracet na Dvůr, jelikož by se musela přizpůsobit budoucnosti, kterou jí naplánovala matka s Ïellou. Byla si jista, že musí zůstat u Rheny. Nevěděla a ani vědět nemohla, že právě kvůli jejímu rozhodnutí je Storaxie na pokraji války. A že největší nebezpečí hrozí právě lidem.

Přemýšlela celou noc. O elfce jménem V...vesna? O své královně, o matce i o Ryalle. Ačkoli se ze všech sil snažila zapomenout, něco jí říkalo, že to, co udělala, bylo špatné. A až téměř ráno, když měsíc pomalu zapadal, upadla konečně do – svým tělem – vytouženého, bezesného spánku. Ten však netrval dlouho. Ani ne o půl hodiny později jí na dveře znovu bušila Gael, aby ji vyhnala do nového dne plného práce.