Poslední dryáda

Kapitola čtvrtá - Plán završen

Sabrae byla vyděšena silou svého přesvědčení, avšak cítila, že je nutné to dotáhnout do konce. Aby mohla žít normální život, který chtěla, musela utéci. Pryč z lesů, možná do nějakého lidského města. Byla ochotna sedřít si z kůže dryádí značky, pokud by to bylo nutné. Nechtěla dál vést život jako snobská dcera jedné z Vyšších dryád, jež je všude protěžovaná. Jako dryáda, které se všichni straní kvůli jejímu postavení. Ne, ona chtěla být normální, žít normální život beze strachu ze smrti, války nebo Ïellina hněvu.

Zády se stále opírala o pevnou zeď vedle brány, a ačkoli se ještě nehýbala, byla rozhodnuta. Pomalu se zvedla, přičemž se silně přidržovala zdi a nejistým krokem se přesouvala až k bráně, jež mohla být otevřena pouze dotekem dryády. Když přikládala ruku na neviditelné místo, v duchu děkovala matce za lekce dryádích dějin, bez nichž by neměla ponětí, co u brány dělat.

Mohutné dveře tvořené tlustou kůrou ohromných buků se počaly pomalu otevírat a paprsky pozdního slunce z údolí osvítily les před Sabrainýma očima. Ta se však nemohla kochat krásou onoho pohledu, mnohem více se totiž věnovala věci, která bez hnutí ležela před branou. Nejprve se jejím očím nedařilo rozluštit, co přesně leží před jejíma nohama, poté však zaostřila a její oči se naplnily slzami. To, co leželo před ní, bylo tělo dryády s černými vlasy. Některé její dryádí znaky byly vyříznuty a její tělo bylo omotáno věcí, kterou dryády nesnesly – bronzovým řetízkem. Sabrae se nemusela dívat zblízka, aby viděla, co všechno onen šperk způsobil – místa, která pokrýval, byla bez kůže a maso pod řetízkem mělo černou barvu. Mrtvá dryáda ležící na zádech měla ruce položené na prsou a svírala v nich borovicové větvičky. Ten, kdo jí to způsobil, musel mít velmi zlý smysl pro humor a také velké znalosti elfských a dryádích rituálů. Pozice, ve které ležela, byla elfskou tradiční pohřební pozicí, avšak způsob jejích spletených vlasů byl též smutečním znakem dryád. To gesto bylo svým způsobem vysměvačné, což dohnalo Sabrae k bolestnému výkřiku naplněnému zlostí, jenž přivolal ostatní dryády. I ty se svezly na kolena a přemoženy Wayëlle počaly zpívat napůl magickou, napůl smuteční píseň.

„Sabrae! Sabrae, kde jsi?" jmenovaná dryáda zaslechla hlas své matky a ohlédla se směrem k místu, odkud vycházel. Spatřila Ïellu razící si cestu davem dryád a za ní s odstupem několika kroků stála Arbor, její matka. Sabrae moc dobře věděla, že je její matka slepě věrná Ïelle, netušila však, že by nějaká matka dokázala dodržovat všechny formality i ve chvíli, kdy je její dcera v nebezpečí. Se slzami v očích se podívala na ženu, již nazývala svou matkou, jež stále postávala pár kroků za vládkyní dryád a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla v plánu jít za svou dcerou.

„Sabrae, odstup od jejího těla. Ty už jí nijak nepomůžeš," Ïella poprvé za celou dobu promluvila a z jejího hlasu bylo znát rozrušení a vztek. Klesla na jedno koleno k mrtvé a v rychlosti ji prohlédla. „Vše nasvědčuje tomu, že vraždu provedla stejná osoba, která zabila i Uilani. Kayelle! Okamžitě vyprav jednoho z našich Helleatů k Paní Ryalle a králi Errovi. Vzkaž jim, že si potřebujeme nutně promluvit o těchto vraždách. Vezmi s sebou ještě Aerre a ihned po poslání Helleatů vyražte tam, kam jste je poslaly. Potřebujeme informace a spojence. Jsme ve válce!" Sabrae sebou po zaslechnutí slova ,válka' trhla, nechtěla, aby to skončilo tím nejhorším, vše však nasvědčovalo tomu, že se Paní Ïella nehodlá rozhodnout jinak. Vládkyně dryád již vyložila své karty na stůl. Bylo na ostatních, aby s ní drželi krok.

„Má paní," Kayelle s Ayerre pokývly hlavou, provedly jemnou úklonu a pak se jejich obraz v zapadajícím slunci zachvěl a obě zmizely. Nedlouho poté se z vrchních oken Ïellina sídla vznesli dva Helleatové, jejichž křídla získala v krvavé barvě zacházejícího slunce tajemnou růžovou barvu.