Poslední dryáda

Kapitola druhá - Ïellin dvůr

Sabrae vzbudily sluneční paprsky, které pronikly skrz listy vrby, pod kterou spala. S úsměvem si protřela oči, protáhla se a pomalu vstala, aby se mohla jít omýt k potoku. Vše se zdálo být stejné jako každý den. Ptáci zpívali, les byl provoněn borovicemi a ze stromů zněla jejich obvyklá, klidná píseň. Sabrae došla k tiché, klidné tůňce potoka, která jí posloužila jako zrcadlo. Zatímco hleděla do vody, začala si zaplétat své delší rusé vlasy do dvou copů. Dokončené dílo ve vodě kriticky prohlédla zelenýma očima a až poté do vody ponořila ruce. Chvíli zkoumala své ruce pod vodou, krátila si čas prohlížením dryádích znaků na téměř mléčné pokožce a až poté se konečně omyla a zamířila zpět. Cestou hladila stromy a zpívala tiché písně, které se naučila od stromů. Milovala pocit lesní trávy a mechu, které klouzaly po jejích bosých nohách a jemnými dotyky ji hladily. Občas radostně pozdravila některou ze svých známých dryád, srdečně se s nimi pobavila a pak zase pokračovala v cestě.

Moc dobře věděla, že si dává na čas, neměla však nic, co by musela nutně udělat. Byla si vědoma svého postavení ve světě dryád a někdy ho s radostí využívala. Zamyšleně procházela lesem a její oči občas zazářily jedovatě zelenou, když se dotkla vrby. Ze zamyšlení ji vytrhlo až šustění křídel z koruny stromu, pod kterým stála. Zvědavě stočila zrak až nahoru a spatřila Hellatola – holubího posla, kteří byli hojně využíváni pro svou magickou moc. Byli jedni z deseti magických stvoření, která žila ve Storaxii, dali se od sebe dobře rozeznat, protože každý Hellatol byl jiný. Tento dorostl střední velikosti, měl jasně bílá křídla, jejichž špičky přecházely do jemně zelené, nejvíc ji však zaujaly jeho oči, které byly šedé se zlatými kroužky kolem zornic. Sabrae ve spěchu natáhla levou ruku od těla a jemně hvízdla. Toto znamení jí přivolalo holubího posla, který k ní okamžitě připlachtil a lehce dosedl na její ruku. Dryáda zběžně pohlédla na nefritový kroužek, který mu zdobil krk a zjistila, že tento Hellatol se jmenuje Präes.

„Präes, mënda ëro loënno orteeno!" její ústa opustila slova elfského jazyka, která pro ni zněla cize, avšak Präes jejího rozkazu uposlechl a v ruce se jí zjevil vzkaz, který holub nesl. Prohlédla ho a zaplavila ji hrůza. Byla vyděšená a zároveň ji zaplavil i hluboký zármutek. Touha po pomstě na sebe nedala dlouho čekat a ona se rozběhla směrem k sídlu Paní Ïelly, vládkyně dryád. Za běhu se jí kus pergamenu se vzkazem vytratil a zůstal ležet na lesní cestě, takže si každý mohl přečíst, co na něm stálo.

Sabrae, přijď ihned do Ïellina sídla. Lesy již nejsou bezpečné. Elfové našli Uilani... mrtvou. Potřebujeme tě na poradě. Arbor.

Mladá dryáda udělala přesně to, co po ní její matka, autorka vzkazu, chtěla. Rozběhla se tak rychle, až z jejích nohou zůstaly jen rozmazané šmouhy. Potřebnou energii si brala ze stromů, které ji obklopovaly ze všech stran. Bylo to pro ni až moc jednoduché, v lesích byla doma a nic jí nemohlo zastavit od toho, aby si dělala, co chtěla. Zastavila až ve chvíli, kdy spatřila dva těsně u sebe stojící buky, jejichž vnitřní strany se propadaly dovnitř. Všude okolo mohla Sabrae spatřit spousty ochranných elfských znaků, které bránily nechtěným narušitelům ve vstupu.

Dryáda přistoupila až ke stromům, vztáhla levou ruku a přiložila ji na jemnou kůru. Nastejno s tím dotekem začala mluvit dryádím jazykem, jehož jméno bylo elfského původu – Wayëlle. Nebyl to však obyčejný jazyk. Dryády ho normálně nepoužívaly, protože nemohly. Většinu času tedy mluvily lidským, což byl spojovací jazyk všech ras. Wayëlle nemohl ovládat nikdo jiný, než dryády, jelikož jeho slova nebo cokoli, co dělá jazyk jazykem, nemohl nikdo sepsat tak, jako to mnoho elfských i lidských učenců udělalo se svým. Dokonce ani dryády jím nemohly vládnout kdykoli chtěly. Elfským jazykem se nemluvilo, muselo se jím žít, někdy ho však dryády používaly instinktivně, naladily se na lesní energii a Wayëlle je ovládl a proplouval jejich ústy. Stejně tak to udělala Sabrae. Nechala se jazykem ovládnout – její tmavě zelené oči zazářily ostrou, jedovatou zelení – a jen pozorovala, jak se od sebe stromy rozestupují a odhalují to, co mělo být skryto očím lidí.