Vendetta [Mafiana #2] (CZ)

18. kapitola - Už jdeme

Ruka se mi v polovině pohybu zastavila a já se podívala na Oliviera, který se ležérně opíral o futra dveří. Díky tomuto ohlédnutí jsem se ocitla pod blonďákem. „Romane, nech ji," přikázal blonďákovi Olivier.

S nechutí ze mě slezl. „Od kdy nás sleduješ?" zeptala jsem se zadýchaně jakmile jsem vstala.

„Přišel jsem sem ve chvíli, kdy se ti snažil dát pěstí..." Super! To bych si rovnou mohla dát jméno Nevšímavost Sama... „Jak jsi se dostala z těch provazů?" zeptal se pro změnu on.

„Sama," odtušil Roman, když jsem chtěla odpovědět já.

„Tebe jsem se neptal," zpražil ho pohledem Olivier.

„On mě odvázal..." odpověděla jsem.

„Ty jsi ji z tama pustil!" rozkřikl se na celé kolo.

„Možná?" opáčil opatrně. Nechtěli by se jít hádat někam jinam? Mohla bych vzbudit Ethana a utéct odtud...

„Zbláznil si se? Mohla utéct..."

„Vyprovokovala mě..." hájil se Roman.

„Běž mi z očí..." vydechl Olivier. Když se Roman nepohnul ani o píď, dodal: „Ještě dnes." Roman vystřelil z pokoje jako šipka.

„Takže teď spolupracuješ s Davidsonovými?" zajímal se Olivier.

„Řekni mi jeden rozumný důvod, proč bych ti to měla říct..." odsekla jsem.

„Protože jsem pořád tvůj otec," řekl Olivier a já se rozesmála.

„Jo? Od kdy? Že jsem si toho nevšimla... pokud vím, tak je můj otec Liam."

„Pořád jsem napsaný v tvém rodném listě..." sdělil mi.

„Myslíš?" povytáhla jsem jedno obočí.

Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi námi a chytil mi pevně bradu. „Ať už tam jsem, nebo ne, vychoval jsem tě," zavrčel mi do obličeje. „Pamatuj si, že jsem ti dal střechu nad hlavou, měla jsi vzdělání, měla jsi rodinu..."

„Pusť mě," řekla jsem stejným tónem hlasu jako on. Když mě nepustil a zuřivě mi dál hleděl do očí, zopakovala jsem to.

„Pusť ji!" uslyšela jsem promluvit Ethana nakřáplým hlasem. Olivier mě neochotně pustil, ale náš oční kontakt nepřerušil.

„Když ses tak rozhodl mi vyčítat život s tebou, tak to teď pro změnu řeknu něco já..." vrátila jsem se k tématu, které načal. „Ano... měla jsem všechny tyto věci, ale zapomínáš také na jiné... Nebo jsi na to zapomněl? To, že jsi nebyl věčně doma? Že jsem se u „cizích", rukama jsem naznačila uvozovky, „cítila líp než s tebou? To, že jsi mi neřekl nikdy pravdu? Nikdo se tě neprosil, abys zabil mou matku!" teď už jsem na něj křičela. „Nikdo se tě neprosil mi zničit rodinu. Nikdo se tě neprosil vzít mě mému otci... Kde je teď ta tvoje dobročinnost?!" rozhodila jsem rukama. Cítila jsem, jak se mi derou slzy z očí, a já je zuřivě utřela zápěstím.

A co na to Olivier? Hleděl na mě s otevřenou pusou. „Jsi nemocný... měl by ses jít léčit," dodala jsem šeptem. To ho vytrhlo z transu. Smýkl se mnou na židli, na které jsem předtím byla uvězněná a přivázal mě k ní. Jakmile dokončil mé svazování odešel.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě Ethan jakmile byl Olivier z doslechu. Přikývla se a upustila trochu své zvědavosti:

„Kde je David?"

„Když jsme začali utíkat vydal se za námi Olivier, jakmile tě uvedl do bezvědomí," začal vyprávět. „Věděl jsem, že oba mu neutečeme, a tak jsem s ním začal bojovat a poslal Davida pro pomoc. Jenže Olivier byl mnohem lepší než já, a tak mě porazil a pak mě poslal do bezvědomí. Ale David se díky bohům vytratil..."

„Kdy si myslíš, že přijdou?" vyptávala jsem se.

„Nevím... Doufám, že brzo," vydechl po chvilce.

„Kdo by měl přijít?"

Ohlédla jsem se za hlasem a zaúpěla. Roman. „Ten nahoře mě musí vážně nesnášet..." zasténala jsem.

„A to je kdo?" zeptal se Ethan se skrčeným obočím.

„Věř mi... nechceš to vědět."

„Jsem Roman," představil se, když se objevil před námi.

„Arogantní Debil Roman," opravila jsem ho.

Roman se na mě zamračil. „Neurážej mě..." řekl výhružně.

„Nebo co? Dáš mi zase facku?" vysmála jsem se mu.

Romanovi ztvrdly rysy obličeje. „Nedělej si ze mě srandu," zavrčel potichu.

Zasmála jsem se. „A co si myslíš? Že bych ti měla říkat pane?" zeptala jsem se ironicky.

Založil si ruce na prsou. „Nevím, kdo z nás tu sedí přivázaný na židli..."

Povytáhla jsem obočí a řekla: „Nevím, kdo z nás vyhrával, když jsi mě z té židle pustil..."

„Vyhrál bych," zavrčel.

„Počkat..." vmísil se do rozhovoru Ethan. „Vy dva jste se prali?!"

„Dovol mi to trochu upravit, bráško, já jsem se prala, on," pokynula jsem hlavou směrem na Romana, „se jen válel po zemi."

„Neurážej mě..." zavrčel.

„Nebo co?" zeptala jsem se. „Technicky vzato, ale jen technicky, jsem nad tebou, protože tvůj boss je můj otec..."

„Nejsi jeho dcera..." řekl Roman a já se usmála.

„Ty budeš zpochybňovat slova své-" Můj výsměch přerušilo tříštění skla. Přemístila jsem svůj pohled na zdroj zvuku. Záclony přede mnou tančily ve vánku, který vanul přes roztříštěné okno. Na podlaze se válelo plno střepů a uprostřed nich byl kámen, na kterém bylo něco bílého.

„Co se tady sakra děje?!" vešel Olivier do pokoje a přesunul svůj pohled na mě.

„Proč se díváš na mě? Vypadám snad, že jsem na druhé straně okna?" abych své rozhořčení podtrhla, zamračila jsem se na něj. Podíval se na věc, na kterou jsem odkazovala a on přešel dlouhými kroky ke kameni.

Ukázalo se, že to bílé něco byl papír, na kterém byla nepsaná jednoduchá věta.

Už jdeme.