Vendetta [Mafiana #2] (CZ)

10. kapitola - Mám dceru

Mr. Palmer's POV

„Olivier Anderson, znáte ho?" zeptala se mě Rachel.

Jo, na toho parchanta nejde zapomenout... pomyslel jsem si. „Ano, ale nikdy v životě jsem ho neviděl, bohužel..." odpověděl jsem diplomaticky, i když to ve mně vřelo. Jenom jeho jméno ve mně vyvolávalo nepředstavitelný vztek.

„Takže byste mohl znát i Ruth Davidson Hawkins..." řekla zamyšleně bruneta, kterou jsem nikdy neviděl. Když vyslovila její jméno, zasáhla mě bolest, vztek, ale i všechny vzpomínky. Zavřel jsem oči a vzpomínal. Jak jsem ji poprvé uviděl a ona utekla, když se opila a v autě mi řekla těsně před tím, než usla, že mě miluje, a taky jsem si vybavil každou naši hádku.

„Tati! Znáš ji, nebo ne?" dotknul se mě David, a tak mě vytrhl ze vzpomínání. Svůj úsměv, který se musel objevit na mé tváři, když jsem vzpomínal, se změnil v zamračení, kterým jsem počasoval jednoho z mých synů. Kdyby jste tak věděli, pomyslel jsem si, že někde nejspíš máte nevlastního sourozence, kterého má ten parchant! ,,Ano, znám ji," před očima se mi objevila vzpomínka, když se vzbudila na našem gauči a rozespale se na mě usmívala, zatímco já jsem se chystal zpět do práce. Zatracená mafie! Kdyby nebylo jí, tak by tady ještě byla... „Proč se ptáš? A kdo vlastně jsi?" zeptal jsem se brunety.

„Jsem Callie Jacobsonová a jsem nejlepší kamarádka Rachel a ptám se proto, že je to Rachelina matka..." když jsem se přesvědčil, že jsem se nepřeslechl, málem jsem omdlel ze vzteku. Ten parchant nechal vyrůstat mou dceru přímo přede mnou a já si toho ani nevšimnul! Ten chlap je ještě větší zmetek, než jsem si myslel. Můj vztek vůči němu ještě vzrostl, i když jsem si myslel, že už to víc ani nejde.

„Jsi v pořádku?" znělo někde z dálky, ale já jsem to ignoroval. Zabiju ho! Ne... to by měl moc snadné. První ho-

„Tati!" zvýšil hlas Ethan a vytrhl mě z mého pomyslného vraždění toho zmetka.

„Jsem v pořádku," zachraptěl jsem. Všichni se na mě s obavami dívali. Jakmile jsem se ujistil, že mi nohy fungují, tak jak mají, rychlým krokem jsem se vydal k Rachel a přitáhl si ji do obětí. „Je to v pořádku, už ti neublíží, už nikomu z mé rodiny ten zmetek neublíží..." uklidňoval jsem spíš sebe než ji.

„Tati?" zeptal se Ethan hlasem, který pochyboval o mém duševním zdraví. S velkým úsměvem jsem pustil Rachel a objal ji kolem ramen.

„Chlapci," oslovil jsem je, „Rachel je vaše sestra a moje dcera." Takovou radost, co jsem cítil teď, jsem necítil už hodně dlouho.

„Cože?!" vykřikli společně všichni moji potomci.

Rachel's POV
Pan Parker se zničehonic vydal mým směrem, přitáhl si mě do medvědího obětí, a přitom mi říkal uklidňující slova, kterým jsem vůbec nerozuměla. Měla jsem pocit, že blouzní. Odtáhl se ode mě a přehodil mi ruku kolem ramen. On je vážně blázen!

„Chlapci," oslovil Ethana a Davida, „Rachel je vaše sestra a moje dcera..." řekl radostným hlasem.

„Cože?!" byla jediná reakce, na kterou jsem se zmohla. A nebyla jsem jediná... kluci zareagovali úplně stejně. On vážně potřebuje lékařskou pomoc! První mě začne objímat a pak prohlásí, že jsem jeho dcera! On nutně potřebuje psychiatra...

„To jste se určitě musel splést..." vypadlo ze mě.

Pan Parker se upřímně zasmál. Tak odlehčeně se ještě nikdy nechoval. „Jasně, že jsem se nespletl, Rachel..." řekl se smíchem. ,,Ruth Davidson Hawkins," to jméno vyslovil tak něžně, a přitom s takovou bolestí v hlase, „byla moje první žena i když mě z počátku nechtěla," znovu se zasmál. Měním názor... nepotřebuje psychiatra, jenom si asi vzal nějakou drogu.

„Pane Palmere, co jste si to, prosím vás, vzal?" vyletělo ze mě nekontrolovaně.

„Nic, jen jsem po asi osmnácti letech zase šťastný. A prosím tě, tykej mi," mrkl na mě. On na mě mrkl! Viděli jste to? On na mě mrkl! Ten starý, pořád zamyšlený chlap na mě mrkl!

„Vy," pan Palmer mě zpražil přísným pohledem, „t-teda ty prostě nemůžeš být můj otec... Kevin si určitě ze mě dělal srandu..."

„Kdo je Kevin?" zeptal se pan Palmer.

„Můj bratr," odpověděla mu Callie a vzápětí se obrátila na mě, „a ne, nelhal..."

„A jak to poznáš?" zeptala jsem se ostřeji, než jsem měla v úmyslu.

„Poznám, kdy můj bratr lže," řekla ublíženě. „Což ty nemůžeš vědět..." pohlédla na mě ostře a já jsem ji zpražila ublíženým pohledem. Věděla, že jsem chtěla mít vždy sourozence.

„Jak to, že tě nechtěla? To je nelegální, ne?" zeptal se vždy přemýšlivý David.

„S naší svatbou nesouhlasila a dokonce z ní utekla s já ji našel až po dvou měsících, ale naše druhá svatba už byla úspěšná..." odpověděl s úsměvem.

„Jak jako nesouhlasila?" vyptával se David dál, zatím co já jsem se snažila všechno zpracovat.

„Máte tady pokoj pro hosty?" vmísila se do rozhovoru Callie, ještě než stačil Davidovi pan Parker - ne, můj otec - odpovědět.

„Jasně," usmál se na ní můj otec, než s tím stačil nesouhlasit Ethan nebo David. „Jsi unavená? Zavedu tě tam..." nabídl se.

„Ne, já ta nepotřebuju. To tady Rachel ano," odpověděla Callie. Všechny pohledy se v tu chvíli přesunuly na mě.

„Ty si taky potřebuješ odpočinout," zhodnotil můj otec. „Pojďte, zavedu vás tam..." Obě jsme vstaly a šly za ním. Zavedl mě do jednoho z mnoha pokojů pro hosty, a já si jen lehla na postel, hleděla do stropu a přemítala všechno, co se stalo, dokud jsem neusla.