Vendetta [Mafiana #2] (CZ)

17. kapitola - Jsi stejně nadaná, jako tvá matka

„A k*rva..." vydal ze sebe Ethan.

„Rachel? Co kdybys nastartovala to auto a ujela?" navrhl po chvilce.

„Jak to že jsem na to nepřišla? Jsi génius..." řekla jsem a otočila klíčem v zapalování, a tak popohnala motor k životu.

„Ty jsi na mojí vysokou inteligenci přišla až teď?" zeptal se s hraným udivením Ethan.

„Očividně byla schovaná moc daleko uvnitř tebe, nebo je tak malá, že jsem si ji do teď nevšimla. Ale vsadila bych spíš na ten druhý případ," řekla jsem, zatímco jsem zmáčkla plyn. Jeli jsme nějak moc pomalu. Tak pomalu, že jsme se v podstatě nehýbali.

„Ten hajzl... on nám prostřílel kola!" zanadával Ethan a pokračoval s dalšími nadávkami na Olivierovu osobu. Nakonec jsem pokus o ujetí vzdala a čekala, až milostivě přijde k autu. Nevím, co jsem hodlala udělat, ale opustit bezpečí auta to rozhodně nezahrnovalo. S povzdechem jsem zevnitř zamkla celý automobil. Jen pro jistotu.

Když mého údajného otce přestalo bavit dělat si terč z mého auta, odhodil zbraň a vycházkovým tempem, jako by na nás právě neostřeloval, si razil cestu k nám.

„Ten by mohl konkurovat kdejakému oscarovému herci..." zamrmlal Ethan. Nad tou poznámkou jsem se musela pousmát, ale na druhou stranu mu dát za pravdu.

Zatímco jsem přemýšlela nad tím, jak jsem tady s tímto člověkem mohla žít většinu svého života, Olivier stihl obejít kapotu a zaklepat na sklo.

S povzdechem jsem okno otevřela, ale asi jen o centimetr, možná dva. „Už se to pomalu stává pravidlem, že vždy když se potkáme, chceš mě zabít..." řekla jsem, a přitom se snažila znít lhostejně.

„Proč bych chtěl zabít svou dceru?"

„Já nejsem, k*rva, žádná tvoje dcera!" vyjela jsem po něm a praštila pěstí do volantu. Uvnitř mě to vřelo.

„Většinu tvého života jsem tě vychoval..." namítl klidně.

Hystericky jsem se zasmála. Už mě nebavilo před nikým hrát divadlo. „No ty jsi teda úžasný! Zabiješ mi matku a pak mě ještě vezmeš od mého pravého otce. Měl by ses jít léčit..."

Zkusil otevřít dveře, ale neposlechly ho. Povzdechl si a pak řekl: „Pojď se mnou, klidně si ty dva můžeš vzít s sebou," pokynul hlavou na Ethana a Davida, „a popovídáme si o tom v domě."

„Ty si myslíš, že jsem totálně tupá, abych vešla přímo do jámy lvové? Nestačilo ti, že jsi obalamutil mou matku? Ne, ty prostě musíš ruinovat životy spokojených lidí..."

„Pojď se mnou a řeknu ti, co se tehda stalo..." ignoroval můj menší monolog.

„Co ti brání v tom mi to říct tady?"

Olivier si trpitelsky povzdechl a rozhlédl se po okolí. V tu chvíli se mi v hlavě rozezvonily všechny signály nebezpečí a křičeli jedno jediné slovo. Uteč!

Loktem vrazil do okýnka řidiče. Tipovala jsem, že na po použil veškerou svou sílu. Kolem mě se rozlila sprcha střepů a některé mě také zasáhly. Na obličeji se mi chtěl usadit výraz samolibosti, když jsem viděla, jak se Olivier šklebí bolestí, ale rychle to vystřídal výraz strachu, protože porazil vše, co mě drželo v bezpečí.

Odemknul a následně otevřel dveře. Hned poté mě, jako bych byla lehká jako pírko, vytáhl z auta. Koutkem oka jsem viděla, jak Ethan a David vybíhají z auta. Utíkejte! Zachraňte se a pak přijďte vysvobodit mě. A-

Příval myšlenek se zastavil, jakmile se celý svět ponořil do tmy.

...

Probudila mě příšerná bolest hlavy. Cítila jsem, že sedím nepohodlně, a tak jsem se pokusila posadit pohodlněji. Když mi v tom něco zabránilo, prudce jsem otevřela oči.

Zjistila jsem že to, co mi brání v pohybu je provaz, kterým jsem byla svázaná. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsem se nacházela. Celý pokoj byla ze dřeva, kde uprostřed stál honosný stůl ve tvaru obdélníku pro deset lidí. Podél stěn stály skříňky, ve kterých bylo nádobí a také malá knihovna. Prázdné místa zaplňovaly obrazy. Nacházela jsem se v jídelně domu, který mi byl kdysi domovem.

Asi tři metry ode mě byl Ethan. Měl skloněnou hlavu, z čehož jsem usoudila, že je pořád mimo. „Ethane," pokoušela jsem se ho probudit tlumeně. Když ani po dalších pokusech o jeho vzbuzení nereagoval, přestala jsem se na něm plýtvat svou energii a začala se zabývat provazy, kterými jsem byla přivázaná.

Ruce jsem měla svázané za zády, a nejen že mi lano dřelo o zápěstí, ale taky mě z této pozice strašně bolela záda. Každou nohu jsem měla přivázané k nohám židle. „K*rva!" vykřikla jsem tlumeně, když se mi provazy kolem zápěstí stáhly ještě více.

„Šípková Růženka se konečně vzbudila?" zeptal se někdo slizce za mými zády, kde se také nacházely dveře.

„Pusť mě," zavrčela jsem na dotyčného. Ztuhla jsem, když jsem slyšela kroky pomalu jít ke mně. Po nějaké chvíli se na okraji mého zorného pole objevila postava, která se zastavila až v momentě, kdy byla přímo přede mnou. Muž si přidřepl a teď se nacházel v přibližně stejné výšce, v jaké jsem byla já.

Byl to celkem mladý blonďák. Mohl mít tak do 25 let. Měl zelené oči podobné smaragdům a nevýrazné rysy. Nebyl pohledný, ale nebyl ani škaredý. „Kdo ti dovolil mi tykat?" přimhouřil oči.

„Pusť mě," zopakovala jsem znovu, tentokrát ostřeji, ignorujíc jeho otázku. Přitom jsem nezapomněla protočit očima.

Pevně mě chytil za bradu a zavrčel mi do obličeje: „Nebudeš přede mnou protáčet oči a tykat mi."

„Už se bojím..." utrousila jsem s hraným strachem. „Nevidíš, jak se třesu?" dodala jsem sarkasticky. Vrazil mi facku a já se rozesmála. Věděla jsem, že mi neublíží, protože by ho za to Olivier zabil. Možná doslovně. „Netušila jsem, že jsi až takový ubožák, že mlátíš bezbranné ženy..." řekla jsem, až jsem se dosmála.

„Ty nejsi bezbranná..." podotkl.

Stoicky jsem se podívala na sebe, a hlavně na ty provazy. „Ne... ty provazy mi totiž vůbec nebrání v pohybu..." Blonďák začínal zvažovat. Musí ho to napadnout... Prostě musí. Nemůže být až takový debil... „Ale kdybys mě rozvázal, už takový ubožák bys nebyl..." pokračovala jsem ve svém plánu.

Nakonec jeho egocentrismus vyhrál nad loajalitou k Olivierovi a začal mě rozvazovat. „Musíš mi slíbit, že nezdrhneš..." řekl mi, když jsem měla svázanou už jenom jednu nohu. Hlupák... pokud jsou mu všichni takhle loajální, tak je Olivier v háji. Což by bylo fajn pro nás.

„Jasně." Že uteču.

Vstala se a protáhla své ztuhlé tělo. Sotva, co jsem přestala pohybovat svými ztuhlými svaly, snažil se mě blonďák dát pěstí. Hravě jsem se jeho pěsti vyhnula a vrátila mu to, jen jsem mířila na břicho. On mi ruku chytil a zkroutil mi ji. Pohnula jsem se směrem za něj a bolest v ruce o něco povolila. Když si uvědomil, co chci udělat, už bylo pozdě. Pustil mou ruku, ale ta už byla obkroužená kolem jeho krku. Paži jsem více přitáhla směrem k sobě. Předklonil se, já se proletěla vzduchem a přistála díky gravitaci na zemi, ale nezapomněla jsem ho stáhnout sebou, takže se rozplácl vedle mě. Rychle jsem se na něj posadila, zatímco popadal dech a začala jsem mu dávat pěstmi do obličeje.

„Jsi stejně nadaná, jako tvá matka," ozvalo se ode dveří, když jsem blonďákovi potřetí udeřila do obličeje.