Vendetta [Mafiana #2] (CZ)

7. kapitola - Debil Kevin

Když jsem se vrátila ze školy, zjistila jsem, že otec není doma. Vkradla jsem se proto do jeho pracovny, kde nejčastěji kouřil.

Celá místnost byla ze dřeva, které dominoval velký a honosný pracovní stůl. Na něm ležel také otcův popelník. Vzala jsem jeden z nedopalků a dala ho do uzavíratelného sáčku.

Následně jsem šla do své koupelny, vytáhla jsem z hřebenu jeden z mála vlasů, které v něm zůstaly, a dala jsem to do druhého sáčku.

„Mám to, co teď?" zeptala jsem se Callie, jakmile mi zvedla mobil.

„A co máš?" zeptal se ten protiva, co se nazývá jejím bratrem.

„Kde je Callie?" zavrčela jsem.

„Ve svém pokoji a nejspíše brečí..." řekl zvesela.

„Co jsi ji sakra udělal?!" teď jsem pro změnu zvýšila hlas.

„To, co jsem musel," řekl bezcitně.

„Hajzle..." zasyčela jsem a naštvaně to típla.

Byla jsem už na odchodu, když jsem si vzpomněla, že mám ty sáčky ještě pořád v ruce. „Sakra!" frustrovaně jsem zaklela. Musela jsem to někde schovat. Usilovně jsem začala přemýšlet. Přecházela jsem po pokoji a hledala místo, kde bych to schovala. Ani po pěti minutách jsem na nic nepřišla, a tak jsem zamířila do koupelny. Nakonec jsem to schovala za skříňku, která je pod umyvadlem. Sice to není moc chytrá skrýš, ale teď jsem potřebovala jít za Callie.

Vrazila jsem do garáže. „Kam jdeš, zlatíčko?" zeptal se mě otec, který zrovna vystoupil z okna.

„Za Callie," usmála jsem se a snažila se uklidnit.

„Nechodíš tam teď nějak často?" podezřívavě přivřel oči.

„To víš, už jsme se s Kevinem začali snášet," svou lež jsem podtrhla úsměvem.

„To je dobře," řekl po menší odmlce a odešel do domu.

Nastoupila jsem do svého miláčka a hnala se směr Calliin dům.

Zvonila jsem a zvonila, ale nikdo mi neotvíral. Začala jsem přemýšlet proč. Kevin... tak ten mi neotevře, ani kdyby mu vyhrožovala mafie. Callie... ta teď nejspíš nahoře brečí, teda jak mi sdělil Kevin. A jejich máma... je sobota, 2 hodiny odpoledne, což v tuto dobu zrovna pracuje. Kurva!

Poodstoupila jsem od domu. Callie měla pokoj nad vstupními dveřmi, před kterými byl prostor chráněn před deštěm menší stříškou. Občas je taky výhoda kamarádit se s Ethanem a Davidem. Zvedla jsem nohu a položila ji na plůtek, který ohraničoval prostor malé stříšky. Natáhla jsem ruku a zachytila se podpůrného sloupu, co nejvýš jsem mohla a vyhoupla se na něj. „Sakra!" zaklela jsem potichu, když jsem se bouchla do hlavy. Využila jsem obložení domu, zapřela jsem o něj nohu a pomocí rukou jsem se vyhoupla na stříšku. Teď stačí už jenom nespadnout... Pomalu jsem po čtyřech dolezla ke Calliinému oknu. Nahlédla jsem dovnitř.

To, co jsem viděla, mě tak šokovalo, že jsem málem spadla na zem. Její pokoj vypadal, jako by tam vybuchl granát a následně to přejel tank. Vážně... všechny počítače i jiná technika byla rozbita na tolik kousků, že kdybych to měla počítat, nikdy bych se nedopočítala, ze všech stolů zbyly jen malé, tak deseticentimetrové kousíčky a i z toho blbého gauče zbyl jen molitan. Její skříň dopadla podobně jako stoly a oblečení bylo rozházené všude okolo. „To si dělá p*del..." zašeptala jsem, když jsem se zmohla na slovo.

Zaklepala jsem na okno. Kdyby tam měli ty staré okna, klidně bych se přes ně dostala, ale plastové okna nejsou v mé kompetenci. Callie si mě nevšimla. Choulila se na své posteli a rukou žmoulala peřinu, která to, jako jediná s postelí, přežila bez úhony. Zaklepala jsem znova, tentokrát hlasitěji. Callie se toho klepání vylekala a vyděšeně na mě pohlédla. Její obličej byl červený od pláče a po lících jí tekly proudem slzy. Když zjistila, že jsem to já, pustila mě dovnitř.

Urychleně jsem vskočila do jejího pokoje a rychle ji objala, nebo spíš ona objala mě. „Pšš... to bude dobré," šeptala jsem ji potichu a kolébala jsem se s ní v náručí. Nikdy jsem neuměla lidi utěšovat, ale tohle byla krizová situace, při které jsem to zvládla. Tiskla se ke mně tak silně, že jsem chvílemi přemýšlela, jestli mě neumačká. Stály jsme tam hodně dlouho... dokonce mi už začaly dřevěnět nohy. Já si mezi tím, co jsem ji objímala, představovala všechny možné i nemožné druhy smrti Kevina.

„Pojď si lehnout," zašeptala jsem. Bála jsem se, že kdybych promluvila hlasitěji, vyděsila bych ji k smrti. Jednu ruku jsem spustila podél těla, abych ji mohla odvést do postele. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme tam došly. „Lehni si," přikázala jsem jí jemně.

„Že tu zůstaneš se mnou?" zeptala se ustrašeně, jakmile se zakryla peřinou tak, že jsem jí pomalu neviděla do očí. Usmála jsem se a přikývla. Jestli jsem měla někdy chuť toho debila zabít, tak se to tomuhle nikdy nevyrovná...

Když jsem se přesvědčila, že Callie tvrdě spí a nevzbudí ji ani slon, vyšla jsem potichu z jejího pokoje. Zato do Kevinového pokoje jsem se přihnala jak tajfun. Jeho pokoj se od doby, kdy jsem tu naposled byla, hodně změnil. Ne, že bych sem chodila nějak často... dohromady jsem tu byla tak třikrát, když počítám tuto návštěvu. Zdi, které byly původně bílé, teď dominovala černá s množstvím pentagramů a lebek. Všechno bylo v černé, dokonce i povlečení.

„Co tu k*urva děláš?" vyskočil ten z*urvysyn ze své židle. Ale ještě než se otočil ke mně, zaklapl počítač. Něco skrývá... pomyslela jsem si.

„Takže za a se zklidni, za b se ztiš, protože tvá sestra teď usnula a za c, co to má k*rva znamenat?!" na konci jsem z šepotu a klidu došla k rozčílení a zvýšení hlasu. Opřela jsem se o zavřené dveře a založila si ruce na prsou.

„Nemusím se ti zpovídat, nemusím a ani nebudu tě poslouchat a vypadni z mého pokoje," zavrčel na mě a teď si založil ruce na prsou on. Hleděli jsme si vzájemně vyzývavě do očí. Pro tentokrát jsem vyhrála naši oční válku já.

„Znovu se tě ptám, proč to u ní v pokoji vypadá jako po atentátu?" zeptala jsem se v klidu, ale uvnitř mě to vřelo.

Po dlouhé odmlce mi odpověděl. „Nemá slídit tam, kde nemá..." řekl, jako kdyby mluvil o počasí a ne o pokoji své sestry, který nejspíš rozmlátil on. Ty počítače byly pro ni vše...

„Co tím myslíš?" podezřívavě jsem přivřela oči.

„To, co říkám," odpověděl vyhýbavě. Přemýšlela jsem, co tak mohla udělat, ale jediné, co mě napadlo, byla Ruth Davidson Hawkins.

„Ruth Davidson Hawkins..." řekla jsem tónem, co nebyl oznamovací ani tázací.

„Ano, tvoje matka, tvůj otec, celá tvoje rodina... a ty by ses do toho neměla taky plést," odpověděl.

„Proč? Kvůli Oliveru Queenovi? Je on můj otec?" začala jsem vyzvídat. Nebyl sice důvěryhodný zdroj informací, ale aspoň nějaký.

„Není to tvůj otec," přitakal mi a mě se v tu chvíli podlomila kolena.