Vendetta [Mafiana #2] (CZ)

5. kapitola - Stephen Queen

„Hledala jsem tyčinky do uší," řekla jsem rychle, aby to neznělo podezřele. Ale i přesto to nejspíš nebylo přesvědčivé. Zatímco si mě otec měřil podezřívavým pohledem, já jsem se rozhlížela po místnosti, v naději jestli náhodou ten hřeben nenajdu. Jasně že jsem ho nenašla. Místnost byla zařízená moderně, jako všechny místnosti v tomto domě. Ale jako jedna z mála místností, byla zařízena v jiné barvě než bílé. A to v zelené. Otec tu měl sprchový kout, který byl zařízený v černo-bílé variaci, protože prohlašoval, že vana je na dvě věci, jen to říkal poněkud sprostěji. Jediné, co bylo dále bílé, bylo umyvadlo a záchod. Vše ostatní bylo v zelené, od zubního kartáčku, po zelené skříňky. Nikdy jsem nezjistila, proč je tak ulítlý na zelenou.

„Vždyť jsem ti je teď kupoval..." konstatoval nakonec.

„No... Já jsem je někde dala a nevím kam," křečovitě jsem se usmála.

„Tak si je vem, ale pohni si... Chci se osprchovat," řekl po menší odmlce, ale nevypadal moc převědčeně. Otevřel skříňku nad umyvadlem, kde byly ony zmiňované tyčinky do uší. I ony byly dokonce zelené.

„Díky," vykoktala jsem nakonec ze sebe, vztáhla si pár tyčinek, a co nejrychleji se vypařila.

Až potom, co jsem dorazila do mého pokoje, jsem si uvědomila, že si pořád volám s Callie.

„Halo?" promluvila jsem do mobilu. Jediné, co jsem slyšela, bylo neutuchající bubnování prstů do klávesnice.

„Žiješ?" zeptala se po menší odmlce Callie starostlivým hlasem se zamyšleným podtónem.

„Jo... žiju," vydechla jsem.

„Našla jsi to?"

„Ne... ale někde by mohl mít ty nedopalky od tabáku..." uvažovala jsem nahlas, ale tichým hlasem. Přece jenom tyto stěny nejsou odhlučněné, ale když tak nad tím přemýšlím, tak by se docela hodily. „Našla si něco nového?" změnila jsem téma.

„O Ruth Davidson Hawkins nic, ale podívala jsem se na tvého otce. A přišla jsem na něco divného... Nejstarší záznamy pochází z doby, kdy jsi se-"

Slyšela jsem otevření dveří. „Kdo je Ruth Davidson Hawkins?" zeptal se Kevin na druhé straně telefonu vzdáleně.

„Sakra, Kevine, co tu děláš?! Vypadni z mého pokoje!" slyšela jsem z druhé strany telefonu. Nehodlala jsem se do toho pro jednou zapojovat, protože jsem věděla, že by to Kevina zajímalo ještě víc.

„Až mi řekneš, kdo je Ruth Davidson Hawkins..." vydíral ji. Úplně jsem ho viděla, jak stojí se založenýma rukama a opírá se o futra dveří.

„To už dřív začne padat sníh v 40 stupňových vedrech..." nehodlala ustoupit Callie.

„Týká se to té tvé úžasné kámošky, že?" dal si dvě a dvě dohromady.

„Nech Rachel na pokoji," řekla výhružně. Takový tón jsem ještě od ní neslyšela a ani jsem si nemyslela, že by ho byla schopná, ale asi jsem ji podceňovala.

„Nezahrávej si se mnou, sestřičko," řekl Kevin tichým hlasem, který podtrhoval celou výhružku. Ještě nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit ke své sestře, ani ke mně.

„Vypadni z mého pokoje, hned," řekla Callie s až hrůzným klidem s podtónem možného násilí.

Po dlouhé odmlce jsem uslyšela bouchnutí dveří a opětovné ťukání do klávesnice. Zůstala jsem raději zticha. Bylo to ubíjející nic nedělat a pouze potichu sedět.

„Kde, že jsme to skončily?" zeptala se Callie hlasem, jako by se nic nestalo.

„Co se u vás právě stalo?" zeptala jsem se, nechápajíc co se tam odehrálo.

„Odešel..."

„On je takový pořád?" nechápala jsem jejich nově vyvinutý vztah.

„Od toho, co se s tou svou holkou rozešel, jo..." řekla nezaujatě s bolestí v hlase, kterou se nejspíš neúspěšně pokusila zamaskovat, zatímco dál ťukala do klávesnice. Na ten zvuk jsem si začínala při našich rozhovorech zvykat.

„Je to i kvůli mně?" Pokud ano, nikdy si to neodpustím...

„Jasně, že ne... Jen prostě nedokáže rozdýchat svůj rozchod," vyvrátila mi mou obavu. „Myslím," dodala tichým hlasem. „Nepřijdeš k nám, abych ti řekla, co nového jsem zjistila o tvém otci?" zeptala se Callie radostnějším hlasem.

„Nepůjdeme raději do knihovny, abychom nedráždili tvého bratra?" zeptala jsem se.

„Ty se mého bráchy bojíš?" zeptala se udiveně. Byla tak vyvedená z míry, že její prsty přestaly běhat po klávesnici.

„Ne," odsekla jsem, "jen ho nechci zbytečně dráždit..."

„Když myslíš... Tak v kolik se sejdem?" změnila téma.

„Co kdybych tě vyzvedla autem za 20 minut?" navrhla jsem. Při zmínce aut jsem si vzpomněla, že se tuto sobotu, což bylo za tři dny účastním s Ethanem a Davidem pouličních závodů, pousmála jsem se. Není to úplně legální, ale zakázané ovoce chutná nejlépe.

„To by bylo fajn," řekla a vypla náš nekonečně dlouhý hovor.

...

„Takže, kde jsme to skončily, než nás přerušil brácha?" zeptala se Callie, když jsme si sedaly k jednomu z nejzadnějších stolů, aby nás nikdo nerušil a naopak. Bylo divné být obklopená tolika knihami, když mi knihy skoro nic neříkaly. Jediné, co mi připomínaly, byla škola a tu bych nejraději viděla hořet.

„Cosi o nějakých nejstarších záznamech..." vzpomínala jsem.

„Jo, už vím," ozvala se po chvíli, zatímco si zapínala notebook. "Jeho nejstarší záznamy jsou z doby, chvíli po tvém narození..." přemýšlela, co mi chtěla říct.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se. Moc dobře jsem věděla, co tím myslí, ale nechtěla jsem si to přiznat.

„To, že Stephen Queen není jeho pravé jméno..."

3. POV

„Už jsi ji aspoň potkal?" zavrčel do telefonu mužský hlas.

„Jo, jednou," odpověděl druhý mužský hlas. Na rozdíl od prvního hlasu tenhle zněl mlaději. Jako kdyby to byl pořád kluk, ne dospělý muž.

„Musíš si ji získat. Je nespíš blízko odhalit mé tajemství. A ta malá čubka by jí mohla velmi pomoct. Musíš je znepřátelit." Aniž by muž čekal na odpověď, zavěsil.