Vendetta [Mafiana #2] (CZ)

9. kapilota - Nehoda

Podlomila se mi kolena a v uších mi začalo hučet. Proč má falešné jméno? znělo mi v hlavě. Kdo je ten, co se vydává za mého otce po celý můj život? Kdo je můj pravý otec? A žije ještě? Kde je?

„-to, že tvoji omluvu nechci? Podívej se kolem sebe! Vidíš, co jsi udělal?" vytrhla mě z uvažování Callie, která hystericky ječela na Kevina.

„Já se strašně omlouvám... Nevím co to do mě vjelo," zopakoval svoji omluvu poté, co se kolem sebe bezmocně rozhlédl.

„Rachel?" oslovila mě Callie, a hysterie ji ještě pořád neopustila. „Můžeme prosím odejít?" zeptala se mě a vrhla na Kevina zlostný pohled. Pouze jsem přikývla, protože jsem nebyla schopná slova a zvedla jsem se. Když jsme nasedaly, Callie se mě zeptala: „Zvládneš řídit?" Já jsem přitakala a vyrazila.

Byly jsme asi v polovině cesty k nám, když jsem se pohroužila do svých myšlenek. Věděla jsem, že bych se měla plně věnovat řízení, ale nešlo to. Co ho vedlo k tomu, aby si změnil své jméno? Bylo to něco důležitého? Bylo to kvůli mně? Není třeba vrah? Co když žiju doma s nějakým pedofilem? Proč mi neřekl, že není můj biologický otec? Měla jsem plno otázek, ale ani jednu odpověď.

„Rachel!" vykřikla Callie a tím mě vytrhla z mých myšlenek. S pozvednutým obočím jsem se na ni podívala a ona vytřeštěně hleděla před sebe.

„Kurva!" zanadávala jsem, když jsem se podívala před sebe. Jely jsme přibližně 40 a asi půl metru před námi stálo auto na červenou. Strhla jsem volant a dupla na brzdy, ale srážce jsme se nevyhnuly.

Obě dvě jsme v šoku hleděly před sebe na pokrčenou kapotu mého auta a zdemolovaný kufr auta před námi. „Měla by si asi zavolat svému tátovi..." řekla v šoku Callie pořád hledíc před sebe.

Vrhla jsem na ni zlostný pohled a odpověděla: „Není to můj otec a navíc bych mu nezavolala, ani kdybych umírala..."

„Ehm... Rachel?" vydala ze sebe úzkostlivě.

Převrátila jsem očima. „Ano, vím, že mě vychoval, ale chápeš, že je divný, že-"

„Rachel! Myslím, že umřeme..." přerušila mě. Následovala jsem její pohled a nasucho jsem polkla. Z černého Range Roveru, do kterého jsem nabourala, vystoupil hodně, vážně hodně velký a svalnatý muž a s vražedným výrazem si to mířil k nám.

„A sakra..." vypadlo ze mě. Z toho hrozivého člověka jsem nemohla spustit zrak.

„Rachel? Vážně mu nechceš zavolat a říct mu svá poslední slova?" zeptala se vyděšeně a stejně jako já upírala zrak na toho muže. Šel pomalu, ale mně se zdálo, že jde strašně rychle.

„Myslím, že zavolám Ethanovi..." možnost zavolat otci jsem zamítla hned a začala jsem šmátrat po mobilu s očima přilepenýma na tom muži, který se blížil vážně děsivě rychle. Když jsem konečně dostala mobil z mé kapsy, musela jsem se od muže odvrátit, abych mohla vytočit Ethanovo číslo.
Zvedni to. Zvedni to. Zvedni to! Po asi pěti zazvoněních to zvednul a já se opět s hrůzou dívala na náš přibližující se menší problém.

„Rachel," oslovil mě udýchaně Ethan, „teď vážně nemám čas..." Počkat! Neslyšela jsem oddechovat pouze jednu osobu, ale dvě. Pane bože... to jsem vážně nechtěla vědět!

„Ethane, strašně mě mrzí, že přerušuju tvůj sexuální život, a ani o něm nechci vědět, ale právě se ke mně blíží hodně velký a strašidelný chlap, který mě chce zabít," vychrlila jsem ze sebe frustrovaně.

„Rachel..." vydechl Ethan unaveně, „vážně nemám náladu na tvoje vtípky... Proč by tě chtěl někdo zabít? A navíc za bílého dne? V noci by to tak nečekané nebylo, ale-"

„Ty chceš, abych byla mrtvá? Ty jsi teda dobrý kamarád..." zabručela jsem vystrašeně do mobilu.
Zatím, co jsem se přehadovala s Ethanem, nevšímala jsem si našeho malého problému, a tak jsem se lekla, když mi ten dotyčný zaťukal na okýnko.

Stáhla jsem okýnko, protože jsem zhodnotila, že vystoupit z auta by byl hodně špatný nápad. „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi nabourala auto?" zavrčel na mě děsivý muž.

„Ty jsi někomu nabourala auto?!" zeptal se konsternovaně Ethan.

„Představ si, že to jsem se ti snažila celou dobu říct," řekla jsem vyčerpaně do mobilu.

„Mohla by jsi mě laskavě přestat ignorovat?" zavrčel na mě děsivý muž.

„Momentík..." řekla jsem mu a otočila jsem se na Callie. Vtiskla jsem jí mobil do ruky a řekla jí, že má Ethanovi popsat, kde jsme. „Ano?" otočila jsem celou svou pozornost na děsivého pána.

Mým neúmyslným ignorování ho, se jeho vražedný výraz proměnil ještě víc sadističtější vražedný výraz. A sakra... „Ptal jsem se, proč jsi do mě nabourala," zavrčel na mě.

Chtěla jsem mu říct, aby se uklidnil, protože vypadá jak pitbull před útokem. „Pane," zvolila jsem raději slušnější verzi, „strašně se omlouvám, že jsem do vás nabourala, ale právě jsem se dozvěděla, že můj otec není můj otec a kamarádčin pokoj," hlavou jsem poukázala na Callie, která se snažila říct Ethanovi, kde jsme a vypadala u toho velmi bezmocně, „vypadá, jako by se tama prohnalo tornádo."

„Tak proč jsi, holko pitomá, nastupovala do toho auta a řídila ho?" zřejmě neměl pochopení pro naše problémy.

„Potřebuju se dopravit domů..." vydechla jsem.

„Za tvým otcem, který není tvůj otec?" přimhouřil oči.

„On v tuto dobu není doma," odpověděla jsem mu vyčerpaně. „Podívejte se, všechny škody vám zaplatím..." Po nepřímém vyslovení slova peníze se trochu uvolnil a na jeho obličeji se změnil výraz z vražedného na naštvaný a odešel ke svému autu. Úlevně jsem vydechla.

„Bude tu do pěti minut," řekla Callie a podala mi můj mobil.

S Ethanem po boku jsem vyřešila všechny nepříjemnosti a pak nás odvezl k nim domů.

„Jak se ti sakra podařilo nabourat?" zeptal se mě Ethan s povytáhlým obočím.

„Byla jsem rozrušená," odpověděla jsem a upila si horkého kakaa. Byli jsme v obýváku rodiny Palmerových.

„Z čeho?" vešel dovnitř David, a když uviděl Callie, zamračil se.

„Můj bratr," ujala se slova Callie, „jí právě sdělil, že pan Queen není jejím otcem a že jeho pravé jméno je Olivier Andrewson."

„Můžeš mi to jméno zopakovat, jestli jsem se nepřeslechl?" zavrčel pan Parker, který vešel do pokoje.