Vendetta [Mafiana #2] (CZ)

2. kapitola - Otravný bratr

„Ehm... hmm..." musela jsem si odkašlat. Rychle jsem schovala ten divný rodný list na spod složky, kde předtím byl a odpověděla: „Hledala jsem rodný list. Ztratila jsem řidičák."

„Kdybys řekla, tak bych ti ho podal, a ty jsi ho nemusela hledat," snažil se říct klidným hlasem a při tom zatínal čelist. Čelist zatínal, jenom pokud byl naštvaný nebo nejistý.

„No... tak já už půjdu," řekla jsem se strojeným úsměvem a prošla jsem kolem něj si zařídit konečně ten nový řidičák.

...

„Co?! Ty máš dva rodné listy a k tomu ještě na každém je jiné jméno matky?!" zeptala se Callie, moje nejlepší kamarádka.

„Tišeji," sykla jsem a rozhlédla jsem se po školní chodbě, po které jsme zrovna šli. „Dokázala bys zjistit, který z nich je pravý?"

„To jsem netušila, že ve svou nejlepší kamarádku máš tak malou důvěru..." odvětila na oko ublíženě.

„Jsi skvělá," řekla jsem se smíchem.

„Já vím," odpověděla egoisticky a zářivě se usmála.

„Takže, kdy máš čas?" zeptala jsem se.

„Dneska ve čtyři..."

...

„To je divné..." poznamenala Callie. Byly jsme v jejím pokoji, který vypadl spíš jak obří IT místnost s všemožnými elektronickými vymoženostmi, kterým jsem nerozuměla a ani rozumět nechtěla, doplněnou postelí a skříní.

„Co se děje?" zeptala jsem se jí.

„Všechny ochranné prvky obou rodných listů jsou stejně, až na druh papíru," odpověděla mi.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se nechápavě.

Propálila mě svýma čokoládovýma očima pohledem, který se mě ptal Ty to vážně nevíš?. „Na dokumenty se používá tvrdší a lesklejší typ papíru. Tento," ukázala na ten, kde byla jako matka uvedená Bailey Arden, „je jiný. Je měkčí a mnohem lesklejší..."

„Takže ty mi chceš říct, že můj ‚pravý'," rukama jsem naznačila uvozovky, „rodný list je falešný?" zděsila jsem se.

Odpovědí mi bylo pouze její vážné přikývnutí.

„To není možné..." vydechla jsem konsternovaně, vstala a začala chodit po jejím pokoji jak uvězněný tygr. „To prostě nemůže být možné. To určitě není pravda. To k*rva není možné!" frustrovaně jsem kopla do zdi a ještě jednou a pro jistotu jsem to ještě několikrát zopakovala.

„Co se tu sakra děje?!" vešel do Calliina pokoje její bratr, Kevin.

„Ty," ukázala na mě Callie, „přestaň a ty," ukázala na svoji podobiznu, která se nazývala jejím starším bratrem, „vypadni!"

„Nevypadnu do té doby, než mi řekneš, proč mlátí do zdi," řekl a opřel se o futra dveří.

„Po tom ti nic není," zasyčela jsem. Pokud jsem někoho nesnášela, byl to on a on mi tuto citovou vazbu opětoval.

„Řekla jsem, že máš vypadnout!" Callie zvýšila hlas ještě víc.

„Ale no tak, sestřičko, co je tak důležité, že ona tady mlátí do zdi a ty mi to nechceš ukázat?" řekl sladkým hlasem, odrazil se ode dveří a líně šel k mým rodným listům. Asi v polovině jeho výpravy se mi podařilo mu zastoupit cestu.

„Dál nedojdeš," zasyčela jsem.

Přimhouřil oči a přiblížil k mému rameni jednu ze svých rukou. V jedné sekundě jeho ruka byla na mém rameni a snažila se mě postrčit z jeho cesty a v druhé sekundě byla jeho ruka zkroucená za jeho zády a on se předkláněl, jak jsem mu na ruku tlačila. Díkybohu, že jsem chodila na ten kurz sebeobrany. Ruku jsem mu pořád držela, aby se nepohl a předklonila se k němu a sladce jsem mu řekla: „Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není." Ale to jsem zřejmě neměla dělat. V dalším momentu jsem ležela na zemi a ani jsem nevěděla, jak jsem se tam dostala. Když jsem byla indisponovaná, snažila se mé soukromí bránit Callie. Callie měla se svým bratrem dobrý vztah, a když už se hádali, bylo to většinou kvůli mně, proto jsem k nim domů moc často nechodila.

„Už se ani o krok nehneš," řekla. Bylo divné je sledovat zezdola, a tak jsem se pokusila zvednout. Další chybný úsudek. Asi jsem se pořádně bouchla do hlavy, protože jsem měla pocit, že se mi hlava rozletí na milion kousků a byla jsem tím pádem nucená si zpět lehnout.

„Uhni mi z cesty!" odstrčil Callie z cesty a šel dál.

„Co to tady vyvádíte?" přispěchala do Calliina pokoje paní Jacobsonová, jejich matka. „Kevine, můžeš mi prosím vysvětlit, proč Rachel leží na zemi?" Byla to velmi energická žena, ale ani Callie ani Kevin se jí nepodobali v ničem, kromě barvy kůže.

„Spadla," zastavil se, otočil se na paní Jacobsonovou a pokrčil rameny.

„Jenom tak?" zeptala se podezřívavě. Věděla, že jakmile se já a on potkáme, končí to vždy podobně. Buď se hádáme do té doby, než někoho z nás odvedou, a nebo skončí jeden z nás na zemi... a to jsem většinou já.

„Možná jsem jí trochu pomohl," usmál se na ni zářivým úsměvem.

„Jak kdybych ti už snad stokrát neřekla, že se od ní máš držet dál..." povzdychla si.

„Mami! On nechce odejít z mého pokoje!" začala si stěžovat Callie jako správný mladší sourozenec.

„Běž do svého pokoje, a hned!" řekla Kevinovi a pomáhala mi vstávat. Kevin se na mě podíval nenávistným pohledem a pak odešel.

„Radši zůstanu sedět..." zkonstatovala jsem.

„Dojdu ti pro vodu..." řekla Callie.

„Pojď si sednout na postel, tam to bude lepší," řekla Calliina matka.

„Já raději zůstanu tady," zamítla jsem její nápad.

„Víš... Kevin to tak nemyslel," začala podezřele.

„Ne... jen mi možná způsobil otřes mozku..." řekla jsem ironicky.

„Tady máš tu vodu," přerušila náš rozhovor Callie.

„Děkuju," vzala jsem si vody. Napila jsem se a pokusila jsem se znovu zvednout a tentokrát se mi to povedlo. I když se mi zatočila hlava, ale ustála jsem to.

„Jsi v pořádku?" zeptala se znovu starostlivě paní Jacobsonová.

„Ano, děkuju, už to zvládnu sama..." řekla jsem ji.

„Tak já vás už nebudu rušit... kdyby něco, jsem v kuchyni."

„Ano, mami," řekla mile Callie. Jakmile paní Jacobsonová zavřela dveře, dodala: „Konečně jsme zase samy..."

„Takže? Kde jsme to byla, než přišel tvůj drahocenný bratříček?" ušklíbla jsem se.

„U mlácení do zdi..." odpověděla za klikání do jednoho z mnoha počítačů v této místnosti. „Takže pokud je tvůj toto tvůj rodný list, musíme zjistit, kdo je tvá pravá matka..." Po chvilce rytmického ťukání do klávesnice, ze kterého mě začala bolet hlava, začala Callie se zápalem zase povídat. „S tímto jménem jsou pouze tři osoby..." otočila na mě monitor a objela se svou židlí na kolečkách stůl.

Na obrazovce byly dvě ženy a jedno dítě. „To dítě to určitě nebude," řekla jsem.

„Tady tato," ukázala na jednu holku jen o pár roků starší než my, „je už mrtvá... zemřela asi před 18 lety... A této je 33 a bydlí v Anglii," předvedla mi zbývající dvě.

„A teď jenom zjistit, která z nich to byla..." vydechla jsem.

„Běž domů a lehni si," řekla nepřítomně Callie, která opět rytmicky ťukala do klávesnice. „Měla by sis odpočinout..."

„To je dobrý nápad... z toho tvého ťukání mě bolí hlava ještě víc..." zvedla jsem se opatrně ze židle, na kterou jsem se posadila.

„Zvládneš to?" přestala ťukat do klávesnice a podívala se na mě vážně.

„Jasně..." usmála jsem se na ni.

...

Jakmile jsem dorazila domů, lehla jsem si a zřejmě jsem usnula. Probudil mě můj vyzvánějící mobil.

„Ano?" řekla jsem mezi zívnutím.

„Nejspíš jsem našla tvou matku... Byla to ta mrtvá..." oznámila mi bez pozdravu Callie.