He is perfect [JB]

9.

Z pohledu nikoho:
Už jsou to tři měsíce, co je Taylor v komatu. Nikdo už ani nevěří, že se probere, kromě jejího otce, který snad ani nikdy věřit nepřestane. Říká, že je nejsilnější člověk na světě a že zvládne všechno, co jí život připraví.

Taylor pořád bojuje o život a Justin o ničem neví. Pořád si vyčítal, že ztratil telefon, takže jí nemohl ani napsat nebo zavolat. Trvalo nějakou dobu, než se odhodlal zeptat Ashley, jestli mu její číslo nedá.

Po tom týdnu, co se nevrátila Taylor, tak si myslel, že ho opustila. Jel i k nim domů, ale nikdo mu neotvíral. Prostě to jen tak vzdal. Našel si holku jménem Lucy a říká, že ji miluje, i když po nocích brečí, aby se vrátila Taylor. Nikdy na ni nezapomene, i kdyby co nejvíc chtěl.

Z pohledu Taylor:
Píp píp píp
Probudilo mě jakési pípání, které mě hned začalo otravovat. Otevřela jsem pomalu oči. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že je to bílá místnosti s malinkými obrázky na stěně a malinkou televizí. I když to asi nebylo rozhlédání. Spíš jen co jsem viděla, když jsem měla hlavu dopředu, protože mě bolel každý pohyb. Hned jsem poznal, že jsem v nemocnici. Hned jsem si začala vzpomínat, co se stalo.

Slyšela jsem otevření dveří, tak jsem se otočila, když mě to docela bolelo. Byl to táta, hned jak mě viděl, tak se mu do očí nahrnuly slzy. Chtěla jsem se posmát, ale nešlo to.

"Stal se zázrak, zavolejte doktora. Ona se probudila" Křičel na celou nemocniční chodbu a já nechápala, co se děje. Do pokoje došla doktorka a udělala mi vyšetření a zeptala se, jak se cítím a tak. Hned po první otázce na mě viděl, že mě bolí mluvit, tak se ptal jen na otázky, na které jsem mohla jen přikývnout. Pak nás nechala o samotě s taťkou, který byl nehorázně šťastný. Taťka s někým telefonoval, asi s mamkou.

Měla jsem pravdu, za chvilku přiběhla a hned mě začala objímat. Hned jak jsem ji viděla, tak jsem se divila, jak to že má tak velké bříško. Vždyť by ho ještě neměla mít tak velké, když je v pátém měsíci, ne?

"Mami? Jak to, že máš tak velké břicho?" Zeptala jsem se zmateně. Už mě to tolik nebolela, protože mi sestřičky dali něco na utlumení bolesti.

"Jsem v osmém měsíci, zlatíčko" Řekla opatrně a já to nechápala ještě víc. "Taylor ležela si v kómatu tři měsíce a nikdo už nedoufal, že se probudíš, tedy kromě tatínka" Dopověděla a vzlykla. Zmateně jsem se na oba dva podívala. Není možné, že jsem tu ležela tři měsíce.

Já jsem odpověděla jen pouhé aha a pak jsme si povídali o všem možném.

"Takže Taylor, všechna vyšetření máš už docela v pořádku a můžeš jít, tak za dva, tři dny domů. Musíme tě ještě chvíli pozorovat, jestli jsi vážně v pořádku, když jsi byla tak dlouho v komatu" Řekla doktorka, která došla do pokoje. Já byla šťastná, že můžu jít domů. Ležím tady už dva týdny a je to tu k unudění k smrti. Rodiče za mnou chodili každý den, ale nejvíc mě tížilo, že se mi Justin ani neozval. Určitě se musel dozvědět, že jsem v nemocnici a že jsem se už probrala. Kdyby napsal jen jednu pitomou zprávu, jestli jsem v pořádku nebo jak mi je.

Už jedeme domů. Je osm ráno a my zrovna přiletěli. Dojeli jsme domů a já šla spát, byla jsem naprosto vyčerpaná. Vzbudila jsem se v pět večer, tak jsem se rozhodla jít se projít do parku a pak za Justinem, abych mu všechno vysvětlila. Vím, že to on se mi ani neozval, ale strašně moc mi chybí.

Procházela jsem se po parku, který mi taky chyběl. Tady jsme se s Justinem procházeli a já se mu svěřila, co mi udělal Mark. Rozhlédla jsem se a nemohla uvěřit svým očím. Sedí to tam vážně Justin? Podívala jsem se pozorněji a zjistila, že vedle něj sedí nějaká holka, která má přes něj přehozené nohy, drží se za ruce a smějí se. Cítila jsem v očích slzy, které se draly napovrch. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem se udržet a rozešla jsem k němu. Vůbec si mě nevšiml, ale to mi nebránilo v tom mi dát facku.

"Taylor, si to ty?" Zeptal se, jako by nemohl uvěřit svým očím.

"Justine, kdo to je?" Zeptala se nechápavě ta holka, která si sundala nohy z Justina a místo toho se k němu majetnicky přisunula a chytila ho za paži.

"Tak já jsem v nemocnici tři měsíce v komatu a bojuji o život a ty si najdeš holku? Jsi ubožák Bieber" Řekla jsem zhnuseně a otočila se na odchod. Nemohla jsem se na něj už dál dívat. Ať si tam je se svou novou holkou.

Mohla jsem to čekat, že na mě nebude čekat a že říkal, jak moc mě miluje, byla lež. Jsem ráda, že to skončilo dřív, než to skoro stačilo začít. Je to další kretén a já jsem pořád ta naivní kráva.

Z pohledu Justina:

"Taylor, si to ty?" Zeptal jsem se. Nemohl jsem uvěřit, vlastním očím, a že je nazpět. Už jsem si myslel, že se nikdy nevrátí.

"Justine, kdo to je?" Zeptala se mě Lucy, ale já ji ignoroval. Nemohl jsem tomu uvěřit, tohle musí být sen.

"Tak já jsem v nemocnici tři měsíce v komatu, bojuji o život a ty si najdeš holku? Jsi ubožák Bieber" Zhnuseně se na mě podívala a otočila se na odchod. Chtěl jsem jít za ní, ale Lucy mě držela za paži, takže jsem nemohl.

Počkat, co? Ona byla v nemocnici? Mohla mi umřít? Celé tři měsíce ležela v nemocnici a každým dnem bojovala a já si tady najdu druhou holku, aby mi pomohla na ni zapomenout. Jsem naprostý idiot. Neměl jsem to jen tak vzdát a hledat ji. Nikdy si to nedopustím. Nikdy jsem na nemohl zapomenout. Miloval jsem ji víc, než kohokoli jiného, i když jsme spolu dlouho nebyli a ani jsme moc dlouho neznali. Miloval jsem na ní, jak je jiná než ostatní holky a nejvíc jsem na ní miloval její smích. Její nádherný smích, který mi dokázal zlepšit den a pořád by to dokázal. Pořád ji miluju a nemyslím si, že někdy přestanu.

"Co to bylo za ubožačku? Co tu dělá scény?" Vytrhla mě z přemýšlení Lucy. Zeptala se s takovou nechutí v hlase. Musel jsem zavřít oči, abych nevybouchl. Nikdo jí nebude říkat, že je to ubožačka,

"Není to řádná ubožačka, jmenuje se Taylor" Řekl jsem bez jakékoli emoce v hlase. Jasně cítil jsem něco k Lucy, ale byl to spíš kamarádské. Nikdy jsem ji nemiloval a ani bych nemohl.

"Jussy, co se děje?" Zeptala se starostivě a chytila mě za ruku. Otočil jsem se na ni a povzdechl si.

"Lucy je mi to v téhle situaci takové blbé" Začal jsem a poškrábal se na zátylku. "Měli bychom to ukončit"

"Ty se se mnou rozcházíš kvůli ní? Také krávě?" Vyskočila na nohy a postavila se přede mě. "Postarám se o to, aby jste nebyli spolu" Řekla a mrkla na mě. Nevěřím jí ani slovo, nic mi neudělá a ani Taylor. O to se postarám.

Protočil jsem očima, obešel ji a nechal ji tam jen tak stát. Šel jsem domů, kde jsem vše řekl klukům. Vím, že ji moc neznali, spíš jen z mého vyprávění, ale musel jsem jim to říct. A hlavně jsem potřeboval nějakou radu.

"Neměl sis hned najít holku" Všichni se na tom shodli a já jsem si to taky myslel. Měli pravdu. Prostě jsem jen potřeboval někoho u sebe, aby mi pomohl zapomenout.