Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

29/ Waking up

!Otázka na konci kapitoly!

Probudila jsem se a promnula si oči. Rychle jsem se odtáhla, protože jsem pod svým tělem ucítila ruku vetřelce, bohužel jsem nedomyslela, kam se posunu, takže mě čekal tvrdý dopad na zem, kdy někdo kousek ode mě propukl v hlasitý záchvat smíchu.

Zvedla jsem hlavu a setkala se s Niallovým pohledem. Ten irský skřítek se tolik smál, že skoro nedokázal popadnout dech, jen z tváří stíral slzy od usilovného smíchu.

Okamžitě jsem ho zpražila pohledem, ale to ještě přidalo na intenzitě. Jeho již tak jasné oči svítily jako hvězdičky, když se mohl chechtat mé nešikovnosti. Zmetek malý.

Popadla jsem polštář a švihla s ním směrem k němu, nestihl uhnout a schytal rovnou do obličeje. Měl štěstí, že to byl jen měkký polštář, dopadl by hůř, kdyby to bylo něco tvrdšího, měl by plastickou operaci.

Švihl po mně očima, v nichž planuly malinké čertovské plamínky s malými čertíky, jak se mu v hlavě rodil nějaký zákeřný plán. S tichým „to jsi neměla dělat" proceděným skrz zuby se napřáhl a mrskl po mně polštář nazpět. Dával pozor, aby mě netrefil do hlavy, a aby neházel moc velkou silou, zato já jsem ho nešetřila. Když jsem měla možnost Nialla Jamese Horana skoro umlátit polštáři, tak jsem tu šanci nesměla nechat jen zpola využitou, no ne?

Po pár minutách toho kočkování jsem na chvíli věnovala pozornost gauči, na němž jsem měla možnost si prohlédnout narušitele mého spánku...moc hezkého narušitele. Jeho hruď se zvedala v pravidelném rytmu, jako předem nastavený metronom na určité tempo. Ležel tam tak nevinně, bez hnutí, v tichosti.

Přešla jsem k němu a zlehka ho pohladila po tváři, jen motýlí dotek. Z blízka byl ještě hezčí, jak mu vlasy spadaly lehce do očí. Jemně jsem mu je odhrnula z trochu zpoceného čela.

Jeho víčka se zatřepotala a já jsem přistiženě odtáhla ruku. Zvednutím víček se odhalily ty nejhezčí modré oči. Chvíli mu trvalo, než zaostřil na věci okolo sebe. Jakmile se mu to podařilo, věnoval mi menší úsměv, jež ale vzápětí zmizel.

Zmateně jsem zamrkala a vstala z gauče, chtěla jsem mu nechat prostor. Přesunula jsem se do kuchyně, kde už se sešli všichni, někteří jako vyorané myši. Podívala jsem se na hodiny a málem mi zaskočila voda.

Vystřelila jsem do svého pokoje, kde jsem na sebe okamžitě naházela oblečení, jež mi přišlo pod ruku, nějak jsem se nezajímala, jak to bude ve finále vypadat, jednalo se mi o čas. Pokračovala jsem do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby, ne nic víc nebyl prostor.

Z domu jsem vystřelila jako raketa, míjela jsem výlohy s mým odrazem, zvířené kaluže od projíždějících aut, občas projelo tak rychle, že voda vystříkla až na chodník a skoro okamžitě se ozvaly nadávky.

-;-;-;-;-;

Když jsem po nekonečných minutách konečně otevřela dveře do vstupní haly, byla už skoro prázdná, courali se tam jen poslední opozdilci. Zavřela jsem deštník do skřínky, stejně tak tam putovala bunda a mohla jsem vyrazit na hodinu.

Stihla jsem to tak tak, všichni již seděli a skláněli se nad knihami a sešity. Sedla jsem si do lavice a vyčkávala na přicházející peklo.

;-;-;-;-;-;-;-;

Ostříkla mě voda z kaluže. Právě jsem byla na cestě ze školy, noční, teda, denní můra skončila, i když, dnešek nebyl úplně špatný. Nikdo si mě nevšímal, a pokud ano, tak jen v dobrém, což mi bylo divné.

Přeskočila jsem poslední hrbol na chodníku a stanula přede dveřmi. Po odemčení jsem vešla dovnitř vstříc tomu šumu.

U televize seděl vylepený Niall a upřeně sledoval obrazovku před ním.

„Kde je...uhm, kde je Louis?" odkašlala jsem si a zapřela se jednou rukou o gauč. Niall ke mně vzhlédl s nerozluštitelnou emocí v očích, docela jsem se lekla.

„On, on s námi nemluví, promluv s ním prosím, nevím, co se děje," řekl zastřeným hlasem a namáčkl se víc do sedačky.

„Počkat, co se stalo?" Tohle se mi nezdálo, Nialla jen tak něco nerozhodilo a už vůbec ne náladovost Louise.

„No, ehm, urážel všechny okolo, ráno byl úplně v pohodě, ale odpoledne se začal chovat jinak, prosím, tebe bude poslouchat," zavřel oči a polkl, než se zase otočil k televizi.

Vyběhla jsem schody, jež jsem brala po dvou, načež se mé tělo zastavilo před dveřmi Louisova pokoje.

Lehce naštvaně jsem zaklepala a úplně nečekala na vyzvání.

„Lewisi Williame Tomlinsone, můžeš mi vysvětlit, co se tady dělo?!"

On jen vyskočil od stolu a objal mě. Stála jsem tam ztuhlá, neschopná pohybu, chtěla jsem, aby věděl, že kluky urážet nebude, bohužel se mu dařilo bořit mé odhodlání.

„Lewisi, nechej toho, co se tu-." Přerušil mě polibkem a to zbořilo naprosto všechno a já jsem se nechala unést.

„Nejsem Lewis, jsem Louis," zašeptal hrozivě proti mým rtům.

„Na to zapomeň, Lewisit," zdůraznila jsem.

„Jo, a abych nezapomněla, běž se omluvit osazenstvu dole, jasné?" trošku jsem ho kousla na potvrzení vážnosti.

„Pokud mě budeš nutit takhle, tak nikam nepůjdu dalších sto let," řekl, načež jsem se odtáhla, když jsem propukla v hlasitý smích.

„A mazej, okamžitě," zasmála jsem se a on si opřel jeho čelo o mé.

„Dobře, ale ty nikam nechoď, dobře?" mrkl na mě a já jsem se zasmála. Samozřejmě, že půjdu aspoň na chodbu, abych na něj dohlédla, jestli se opravdu omluvil. Ovšem, nahoru nešlo slyšet nic, musela bych jít dolů, odkud už jsem nedokázal vyběhnout nahoru tak rychle.

Takže mi nezbylo nic jiného, než zůstat nahoře, s čímž moje hrdost nesouhlasila. Alespoň jsem si nesedla na postel ani nikam jinam, pěkně jsem si na něj počkala u dveří, kde jsem na něj mohla vybafnout.

Konečně se začaly blížit kroky, takže jsem se nachystala ho trochu postrašit, akorát on měl ten samý plán, takže jsme se vystrašili navzájem.

„Omluvil ses?"

„No..." Můj úsměv pohasl.

„Samozřejmě, že ano," zasmál se a já jsem ho objala. V objetí přešel do křesla a stáhl mě za ním.

„Byl jsem na cestě se jim omluvit, každopádně tvé donucovací prostředky byly až příliš lákavé."

Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník, tak moc jsem se těšila na tuto chvíli, když si mě přivinul k sobě.

„Hele, moc si nezvykej," ohnala jsem se, avšak chabě.

„Moc rád bych si zvyknul."

Tak jsem zase zpět, konečně:) Jak už jsem psala na nástěnku, bohužel jsem měla moc práce, proto je díl takhle pozdě. Mám na vás otázku, která je důležitá, a to opravdu hodně.

Mám skončit tímhle dílem a další by byl epilog nebo mám napsat ještě dva díly a třetí by byl epilog? Je to jen na vás a proto bych byla ráda, abyste mi dali v komentářích vědět, děkuju.

Love y'all

xxMagicAnik